Od doby, kdy v roce 1989 vyšla deska „Dr. Feelgood“ se toho změnilo na scéně i v samotných Mötley Crüe moc. Hair metal, který celá osmdesátá léta Mötley Crüe reprezentovali, byl najednou pryč, jejich následovníci jako Warrant, Slaughter, Cinderella, Love/Hate, Bang Tango a tisíce dalších zažili své úspěchy a najednou zmizeli. Přišla Nirvana a celá seattleská grungeová scéna (absolutní protiklad k losangeleskému hair metalu) začala ovládat hudební průmysl. Najednou v módě už nebyly blyštivé oblečky, dlouhé vlasy ani kytarová sóla. „Byl jsem znovu vzrušený, že jsem zamilovaný, ne do jiné dívky, ale do hudby. Přicházela celá nová generace kapel – tvrdých jako Pantera nebo Prong – a bez Vince a s potetovaným ďáblem jako byl Corabi, jsme měli příležitost udělat kurva něco pořádného,“ vypráví o začátku devadesátých let Tommy Lee.
Vince Neil skutečně z řad Mötley Crüe zmizel. Začátkem roku 1992 podespal s manažerem Dougem Thalerem (po dobročinném moskevském festivalu nahradil Doce McGhee) výpověď a o rok později přispěchal s výbornou plnokrevnou deskou „Exposed“. Mötley Crüe na jeho místo angažovali leadera kapela The Scream Johna Corabiho. „Začalo to časopisem Spin. Nikki Sixx řekl v interview, že se mu velmi líbí první deska „Let It Scream“ mé skupiny The Scream. Chtěl jsem mu poděkovat, že se o mě zmínil... Zavolal jsem mu do kanceláře a chtěl jsem pozdravit Nikkiho a říct mu, že si cením té propagace. Čekal jsem, že mě odbyde jako nějakého dotěrného fanouška, ale místo toho sekretářka řekla: Dejte mi číslo odkud voláte a já ten vzkaz předám. Zavěsil jsem a začal se připravovat na náš koncert na turné s Dangerous Toys. Když jsem zavíral dveře, zazvonil telefon. Zamkl jsem, ale pak jsem si to rozmyslel, odemkl, a uháněl k přístroji. „Ahoj, co se děje, tady je Nikki Sixx“. „A taky Tommy.“ Vůbec jsem nečekal, že zavolá...,“ vzpomíná Corabi na svůj vstup do Mötley Crüe 14. února 1992. Následovalo několik zkoušek, které daly základy skladbám jako „Hammered“ nebo „Misunderstood“. Corabi se aktivně zapojil do skládání a Mötley Crüe začali poprvé za svou kariéru skládat skladby jako kapela a ne jako jednotlivci (respektive jako jednotlivec Nikki Sixx).
A na jaře 1994 dlouho očekávané dílo, které mělo navázat na obří úspěch „Dr. Feelgood“, bylo venku. Deska byla propagována dlouho dopředu a účty za nahrávání převýšili to, co stály všechny předchozí desky dohromady. „Až vyjde naše deska, je s celou érou grunge konec. Těm kašparům se studenejma nohama v ponožkách z ovčí vlny to natřeme silou Crüe,“ chvástal se v dobovém tisku Sixx. Jenže manažeři a účetní lomili rukami nad tím, kolik nahrávání už stálo. Když deska vyšla, okamžitě se vyšvihla na sedmou příčku amerického žebříčku. „Utřel jsem si pot z čela,“ vypráví manažer Thaler, „a říkal jsem si, že to všechno možná za to stálo a že nová skupina se nakonec trefila do černého. Příští týden mi volal známý, ke kterému se výsledky hitparád dostávaly dříve a říkal: Nebudeš tomu věřit. Vaše album se propadlo ze sedmého rovnou na osmadvacáté místo. A tehdy vypukla panika.“
Jaký byl tedy důvod toho, že deska nazvaná prostě Mötley Crüe tak brutálně propadla? Stačí si pustit hned první skladbu „Power To The Music“ a odpověď máte na stole. Tohle NEJSOU Mötley Crüe! Klasický zvuk kapely je zatlačen do pozadí a Corabiho hlas absolutně změnil tvář kapely. Fanouškům prostě hrála jiná kapela a oni to nehodlali přijmout. A nové příznivce, v době, kdy názvy kapel osmdesátých let byly jako sprosté slovo, kapela prostě najít nemohla. Přesto ale „Mötley Crüe“ není vůbec špatná deska. Jen se na ní nesmí nahlížet jako na dílo kapely, která má za sebou hity jako „Home Sweet Home“, „Girls Girls Girls“ nebo „Dr. Feelgood“. „Mötley Crüe“ je moderní hardrocková nahrávka, které dominuje spíše střední valivé tempo, ostré kytarové riffy a Corabiho temný hlas.
Přesně v tomhle duchu se line začátek desky - „Power To The Music“, „Uncle Jack“, „Hooligan´s Holiday“ a „Misunderstood“. Všechny skladby nesou známky seattleské scény, tvrdých riffů po vzoru Pantery a stadiónové refrény jakoby kapela nikdy neuměla složit. Situace se trochu mění s pomalou „Loveshine“. Rozhodně ale další „Home Sweet Home“ ani „You´re All I Need“ nečekejte. Spíše lehce depresivní záležitost, které dominuje akustická kytara a nálady podobné Alice In Chains. „Poison Apples“ jako první možná vzdáleně trochu svou rock n´rollovou náladou připomene staré Crüe, jenže s příchodem „Hammered“ a „Till Death Do Us Part“ (tak se původně měla jmenovat celá deska), jako bychom se vraceli zase na začátek desky.
„Welcome To The Numb“ zase trochu nese stopy minulosti kapely, ovšem ve výsledku je skladba nenápadná a působí vatovitým dojmem. „Smoke The Sky“ je naproti tomu parádní ukázkou nové tváře kapely. Ostré tempo, drtivé kytary a Corabiho ohromný výkon ze skladby dělají asi nejpovedenější záležitost desky. „Droppin´ Like Flies“ vstřebává odkazy Nirvany, Soundgarden a Alice In Chains, které explodují v drtivém refrénu. A desku uzavře v pokojném duchu balada „Driftaway“, která má v sobě patrně nejvíce pojítek se slavnou minulosti.
Když se na desku díváme z dnešního pohledu, máme před sebou kvalitní rockovou nahrávku, která je ale trochu poplatná době vzniku a především má jeden velký průser. Nese jméno kapely Mötley Crüe. Fanoušci totiž nic takového slyšet nechtěli a nechali album (i když nespravedlivě) propadnout. „Uplynulo čtyři a půl roku od vydání „Dr. Feelgood“, měli jsme nového zpěváka a alternativní rock nejenom, že mezitím ovládl scénu, ale už z ní také zmizel. Svět nestál v úžasu nad novým albem Mötley Crüe. Stačil první koncert turné, aby všechny naděje a očekávání vzaly za své. Na patnáctitisícový stadion se prodali jen čtyři tisíce lístků. Před koncertem jsem šel do rádia a oznámil fanouškům, že po skončení pořadu za mnou mohou před rádio přijít a já každému dám vstupenku. Kdybych tohle řekl v roce 1989, deset tisíc teenagerů by převrátilo parkoviště vzhůru nohama. To odpoledne přišli dva mexičtí kluci. A tehdy mě to došlo: bylo po všem. Na další koncert přišlo tisíc šest set lidí, pak to bylo osm set. Začali jsme domů posílat náklaďáky a stěhovat se z arén do sálů a ze sálů do klubů. Při předchozím turné jsme létali tryskáči a hráli na vyprodaných stadionech. Teď jsme se na některých koncertech museli převlékat v autobuse, pak jsme se proplížili s nástroji uličkou mezi auty a vkráčeli na maličké pódium osvětlené odlesky pivních sklenic, kde jsme hráli pro padesát teenagerů... A nakonec šlo celé turné ke dnu,“ vysvětlil první neúspěch kapely Nikki Sixx.
A co Vince Neil? Tomu se na sólové kariéře také nedařilo. Po úspěchu „Exposed“ jeho druhé album „Carved In Stone“ (které předběhlo dobu a už v roce 1995 znělo jako Limp Bizkit nebo Kid Rock) zoufale propadlo. Bylo tedy jen otázkou času než se ve vypečených myslích manažerů zrodí tah, který by měl kapele zachránit renomé...
|
