Předešlé album „Master Of Illusion“ z roku 2008 mě příliš nenadchlo, první tři počiny této kapely mám ale velmi rád, a proto mnou silně otřásly zprávy o odchodu většiny členů sestavy, v čele se zpěvákem Alessio Garavellem, jehož volátko bylo jedním ze dvou základních pilířů veškerého úspěchu POWER QUEST. Ovšem druhý pilíř, tedy klávesák Steve Williams, oné personální vichřici naštěstí odolal, a jako správný kapitán (= zakladatel kapely) setrval na palubě, odhodlán udržet kormidlo a směr dobře rozjeté plavby za každou myslitelnou cenu. Jen díky tomu nešla bárka s nápisem POWER QUEST ke dnu, naopak, podařilo se jí nabrat nový vítr do plachet a po třech bouřlivých letech úspěšně doplout až k přístavu páté desky, nazvané „Blood Alliance“.
Že toto úsilí nebylo marné, napovídá číslo pod recenzí a potvrdí to i následující řádky, které se ponesou v jednoznačně pochvalné tónině, neboť Steve Williams nejen že zachránil svoji kapelu, ale navíc se mu podařilo znovu vzkřísit odkaz prvních desek, k jejichž melodické přítulnosti se struktura většiny nových skladeb nepokrytě hlásí a vrací. Méně pak už k rychlým tónům a spídovému tempu, které je na desce „Blood Alliance“ v menšinovém zastoupení, ale protože je majorita (víceméně) střednětempých položek zdařilá, až zase tolik to nevadí...
...ačkoli trochu přece, neboť je nesporným faktem, že minimálně jeden z oněch šafránově dávkovaných kvapíků patří k jednoznačným vrcholům celé desky. Řeč je hned o úvodním nášlehu „Rising Anew“, ke kterému nás přivede svižné a příjemně netradiční (žádná gradace, jde se rovnou na věc) intro „Battle Stations“. Představoval-li jsem si ve svých fantaziích ideální song, který by znamenal úspěšný kompoziční návrat k hitovým kořenům, pak skladba „Rising Anew“ tato skrytá přání vyplňuje do posledního možného procenta. Nekompromisně hitový speed, kvanta stylových melodíí a hlavně překrásně zpěvný refrén, to vše je zde k dispozici a srdce každého fanouška tak musí při poslechu bít na zrychlené frekvenci pravé a nefalšované radosti. Podobným způsobem zahřejí i další kousky spředené z čisté spídové tkaniny, tedy „Survive“ a závěrečný „japonský“ bonus „Time To Burn“.
Další obsah nové desky už své tempo podstatně zmírní, melodické linky všech možných klenutí ovšem zůstanou přítomny i nadále. Tyto podmanivé motivy jsou přitom zpočátku velmi nenápadné a svoji plnou krásu obnaží až po absolvování několika poslechů, které se ale právě díky tomu stávají příjemným a poutavým ušním dobrodružstvím. Je jasné, že většina oněch melodií stojí na bytelném základu Williamsových kláves, které občas progresivně zasólují, na (velmi) četných místech nás zavedou až k osmdesátkovému hard (pomp) rocku a jinde vytvoří až Uhlířovsky podbarvený, téměř pohádkový motiv („Better Days“). Jisté je, že to skoro pokaždé baví a těch pár hlušších momentů hodně rychle nahradí nápaditost dalšího líbivého motivu.
Zpočátku mě jímaly obavy při představě vokálního projevu již poněkud provařeného zpěváka Chitrala Sompaly, ale toto obsazení se nakonec ukázalo jako šťastné a pro nový materiál totálně ideální. Není proto nutné více litovat Alessiova odchodu (jehož ústup z metalových pozic, který počal ostříháním hára, je v těchto dnech už takřka definitivní záležitostí), a naopak je čas k plnému vychutnání nového počinu kapely POWER QUEST, jejíž „krevní aliance" zůstávám nadále oddaným a věrným členem.
|
