Abych pravdu řekl, nevím, co si mám myslet o znovuzrození White Lion. Humbuk, který jejich návrat v určitých kruzích způsobil, podpořila v roce 2008 výborná deska „Return Of The Pride“, ale pak byl najednou klid. Kapela nebyla nijak zvlášť koncertně aktivní (a to se mluvilo i o jejich vystoupení v Čechách, které se pochopitelně nekonalo) a nakonec frontman Mike Tramp přišel loni s novou kapelou Mike Tramp And Rock n´Roll Circuz, se kterou vydal stejnojmenné album, které více než na White Lion navazovalo na jeho sólové počiny, zejména na alba „Recovering The Wasted Years“ a „More The Life Than This“. Dnes je tady Mike Tramp znovu. A znovu se svým projektem Rock n´Roll Circuz.
Vlastně mě vždycky potěší, když tenhle osobitý vokalista, přebývající částečně v rodném Dánsku a částečně ve Spojených státech, přijde s novou deskou. Mám rád jeho hlas, jeho melodické nápady, na kterých staví své skladby, jsou mi blízké a koneckonců White Lion svého času patřili mezi mé nejoblíbenější kapely. Jenže věc má jeden háček a to, že se Mike Tramp od svého sólového debutu „Capricorn“ z roku 1997 hudebně nikam neposunul. Prostě se v případě „Stand Your Ground“ jedná jen o další jeho desku.
Jsou tady ostré riffy v úvodní „Don´t Let Them Put It On You“, které dýchají trochu orientální náladou, je tu minimalistický rock ve stylu zemitých chvilek AC/DC „Alright By Me“. Máme co do činění s nezaměnitelným Trampovým citem pro melodie v „Distance“ nebo „Prettiest Girl“. Na ostřejší notu zahraje zase v „Gotta Get Away“ a „Say What You Will“. Co je s podivem, tentokrát nedošlo na žádnou klasickou baladu, jako byla „When The Children Cry“, která Trampa a White Lion nesmírně proslavila.
Místy ale přece jen deska trochu překvapí. A to ve dvou položkách, které se shodou okolností výrazově nejvíce blíží právě White Lion v jejich epičtějších chvílích. Skladby „The World Is Changing“ a „The Soldier Never Started A War“ pocitově navazují na monumenty „Sante Del Christo“ a „Little Big Horn“ z poslední desky „Return Of The Pride“ Bílého lva. Jen jim chybí ty hřmotné riffy, které by je určitě dělali zajímavější. Tramp ale sází na poněkud akustičtější zvuk. Ostatně jednou sám řekl: „Já nejsem kytarista-kytarista jako Angus Young. Já se líp cítím jako písničkář. Trochu jako Bruce Springsteen.“
„Stand Your Ground“ je pochopitelně kvalitní deska. Od muzikantů typu Trampa bych ani nečekal nějaký vyložený průser. Deska se poslouchá dobře, je na ní i pár momentů kvůli kterým stojí za to mít ji ve sbírce. Jenže jak jsem zmínil v úvodu recenze, chybí jí moment překvapení. Už ten Trampův model začíná být trochu okoukaný, ehm... oposlouchaný. Jenže zase je fakt, že ho člověk pozná podle úvodního tónu.
|
