Metalfest se v Plzni uhnízdil. A fanouškům to vyhovuje. Jak jinak si vysvětlit stoupající návštěvnost této akce, kdy letos přišlo zhruba o dobré dvě tisícovky fanoušků více než loni. Lochotínský amfiteátr, druhdy dějiště slavné Porty, by pojmul klidně ještě jednou tolik lidí, ale takhle se člověk aspoň nikde netlačil, mohl si v klidu sednout a podívat se na takové metalové ikony jako jsou Accept, Saxon, Cradle Of Filth, Pretty Maids, Arch Enemy nebo Sabaton. Na Metalfestu nemohli chybět ani zástupci naší redakce. I když jsme akci nepojali pracovně a proto se nedozvíte o všech kapelách, nakonec vám přinášíme dva pohledy na akci. Tak tedy Metalfest očima Veroniky a Pepsi Stonea.

PÁTEK:
Veronika: S kolegyní Ray jsme shlédly už opening band, plzeňské Maelström, i když jsme přijely až na poslední chvíli. U vchodů nebyly žádné tlačenice a tak jsme se do lochotínského areálu bez problému dostaly. Překvapivě se na plzeňáky dorazilo podívat pár lidí, známých i neznámých a i když mně kombinace powermetalových a industriálních prvků s českými texty moc nesedne, zdálo se, že se líbili. Kdyby zpívali anglicky, asi i mě zaujmou víc.

Na následující Sons of Seasons jsem se sice netěšila tak jako kolegyně Ray, o to příjemněji jsem byla překvapená, jakou kapelu Oliver Palotai z Kamelot a Henning Basse dali dohromady. Progresivní power sedí Henningovu hlasu o poznání líp, než jeho domovská kapela Metalium a když trošku zakňourá, v jistých tónech připomíná až Warrela Danea z Nevermore.

S politováním oznamuji, že tím můj páteční denní program končí. Musela jsem se jet ubytovat a do areálu jsme se vracely až na poslední dvě kapely. Leč z Kataklysm jsme tak jako tak stihly jenom konec, což mě trochu zamrzelo, když jsem viděla to rozpoutané peklo. Díky areálu, na který jsme vloni zírali skoro všichni trochu nechápavě, ale teď už bysme se hodně bránili, kdyby se měl Metalfest stěhovat někam na rovnou plochu, jsme v pohodě prošli nad burácejícím davem, abysme se seshora podívali, co dole předvádí frontman Maurizio Iacono a rozběsnění fans, kteří se nechali unášet davem, vrhali se na pódium, ale místo aby se pokoušeli o stagediving, hopsali po muzikantech, až pánové ze security skoro neměli kam skočit. Show byla tak divoká a dynamická (tedy alespoň její závěr), že jsem se dokonce rozhodla dát šanci poslednímu CDčku Kataklysm, které mě na prvních pár poslechů vůbec nezaujalo.

Accept se možná potýkali s lehkými problémy u zvuku, neměnilo to ale nic na tom, že show a výkon z horních pozic areálu nepůsobil o nic míň přesvědčivě, než předešlé skvadry. I když se pánové nedávno vrátili z amerického turné, kde hráli na mnohem menších pódiích, je vidět,, že za ty dlouhatánské roky jim festivalová stage sluší nejvíc. „Nováček“ za mikrofonem po dvou letech působení v kapele už nepůsobí ani zdaleka nemastně a neslaně, naopak by jeden mohl říct, že s kapelou hraje odjakživa. Skvělý hlas, sympatický projev a parádní show se dvěma přídavky, to byli Accept. Paráda.

Pepsi Stone:Páteční den Metalfestu jsem vypustil. Ne že by mě tam nic nezajímalo, na vystoupení Accept jsem se dokonce moc těšil, ale nakonec jsem odjel se svou kapelou (no jo, jsou to ehm... Sunset Strip) do zahuleného klubu v severních Čechách odehrát koncert typu, že tekl pot i po zdi.

SOBOTA
Pepsi Stone:Sobota už ale skýtala více volna, tak jsem se na Metalfest vypravil. Ale protože nejen rockovými a metalovými koncerty živ jest člověk, dorazil jsem do prostor lochotínského amfiteátru až když končila kapela Equilibrium. Soudě podle pár skladeb se jedná o sympatický heavy/black metal, který rozhodně neurazil.

Veronika:První kapelou v sobotu, kterou jsme shlédly s kolegyní, byli Vicious Rumors, americká legenda, která z jakéhosi nepochopitelného důvodu láká opravdu jen skrovné publikum. Ačkoliv je poslední deska parádní a živá show kapely taktéž. Nebyla jsem sama, kdo tvrdil, že právě na Metalfestu odvedli svůj nejlepší výkon (podle mě z 5 koncertů, které jsem shlédla). Nejsou asi kapelou na extra velká pódia typu Masters of Rock, ale na Metalfestě jim to sedlo jak zadek na hrnec a ty asi 4 řady, které se přišly podívat, si to parádně užily. I já z výše jmenovaných Equilibrium jsem viděla jenom úplný konec, ale soudě podle nadšených lidí, mezi kterými jsem se musela proplést, byl koncert skvělý.


Pepsi Stone:Po nezbytné přestavbě pódia naklusala na plac švédská powermetalová formace Bloodbound. Ta hraje klasický heavy metal s trochou moderního zvuku. Ovšem objevného nepřinesla tato kapela zhola nic. Diváci viděli stokrát okoukané silácké pózy, skladby byly průměrné až běda, že jste si mysleli, že posloucháte Iron Maiden lokálního formátu. Bloodbound ale přilákali diváky do kotle, mě spíše odehnali ke stánku s pivem.

Veronika: O Bloodbound musím říct něco zcela jiného. Ano, hrají klasický power, ale na tom není vůbec nic špatného, navíc ho hrají skvěle a tahle kapela patří v současnosti mezi moje nejoblíbenější. Zvuk sice pořádně haproval a zpěváka ze začátku nebylo vůbec slyšet, ale když se to konečně rozjelo po zvukové stránce jakž takž pořádně, Bloodbound si rozhodně zasloužili své místo v mém osobním žebřičku. Zpěvák Patrik je pořád ještě tak trochu nováček. I když se ukázal už vloni na MoRech, je zvyklý hrát v menších klubech. Na Metalfestu to ale kapela dokázala rozjet a svoje příznivce pobavit a nadchnout výborným setem, kdy zazněly tři songy z nové desky Unholy Cross, ale i skladby z předchozích tří desek, dokonce i „Sweet Dreams of Madness“ ze „zapovězené“ Tabula Rasa.

Pepsi Stone: Dány Pretty Maids předcházela reputace výborné koncertní kapely, což pětice vedená zpěvákem Ronniem Atkinsem a kytaristou Kenem Hammerem potvrdila i v Plzni. Složení kapely doznalo drobné změny, takže Pretty Maids dnes vypadají mnohem mladší než před pár lety (basista je vizuálně klonem kytaristy DJ Ashby z Guns n´Roses). Kapela začala s obrovským nasazením a zde byl přesně vidět ten rozdíl v porovnání s o generaci mladšími Bloodbound. Ti proti dánské pětici působili jen jako učedníčkové, kteří se bojí svého mistra. Pretty Maids vsadili na poslední desku „Pandemonium“, ze které zaznělo hned pět skladeb. Došlo samozřejmě i na klasiky, zejména z prvních dvou desek. Rozhodně potěšilo i zařazení skvělé „Please Forgive Me“ z desky „Sin-Decade“. I když trochu zamrzelo, že kapela absolutně ignoruje alba jako „Jump The Gun“ nebo „Scream“, věci typu „Love Games“, „Rodeo“, „Future World“ nebo „Back To Back“ vše dokonale vynahradily. Závěr patřil letité „Red Hot And Heavy“ do které kapela vkusně vložila citaci z párplovské klasiky „Smoke On The Water“. Pretty Maids ukázali, že prostě umí.

Scéna se změnila k nepoznání, přibyla světla a technici dotlačili na pódium bicí s logem Saxon. Kapela se zpočátku potýkala se špatným zvukem, kdy kytary působily hodně upozaděně, ovšem s příchodem trojice prastarých věcí „Heavy Metal Thunder“, „Never Surrender“ a „Motorcycle Man“ už bylo všechno v pořádku a kapela ukázala, proč jako jedna z mála formací Nové vlny britského heavy metalu přežila do dnešních dnů. Stejně jako Pretty Maids, sázeli Saxon na novinky a nejstarší věci. Desky typu „Destiny“, „Rock The Nations“, „Forever Free“ a dokonce i „Dogs Of War“ úplně opomenuli. Vrchol jejich show určitě tkvěl ve slavné „Crusader“, kdy světla blikala do symbolů křížů a ve dvojici přídavků „747/Strangers In The Night“ a „Rock n´Roll Gypsy“. Druhý skvělý koncert sobotního dne.

Bohužel ale poslední. Moderátor oznámil, že se na poslední kapelu Cradle Of Filth bude čekat půl hodiny. Přestavba ale trvala skoro hodinu a podivně uzpůsobená scéna, kdy na ní stály jen klávesy, podval a bicí, vypadala vskutku hodně úsporně. Bude aspoň prostor pro show, říkám si. Od Cradle Of Filth jsem totiž očekával obrovské divadlo. Asi jako většina přítomných. Nic z toho se ale nekonalo. Kapela nastoupila v klasickém šestičleném složení bez kulis, jakýchkoliv rekvizit a v takřka civilním oblečení... a spustila. Prvotní zvuková koule se začíná trochu čistit, ale na pódiu se nic neděje. Ostříhaný Dani Filth jen poskakuje jako kašpárek na gumičce, občas zaječí do mikrofonu, kytaristi řežou své riffy a bubeník Martin Škaroupka (rozhodně nejlepší hráč z celé kapely) předvádí, co umí. Končí první skladba. „No potěš prdel,“ říká kamarád vedle mě. Na Cradle Of Filth se těšil moc. „To je šaškárna,“ slyším z druhé strany. A musím souhlasit. Hudba je takřka monotónní, Daniho zpěv zhruba poloviční oproti desce a show naprosto žádná. Pochopili i návštěvníci a po houfech se ženou ven z areálu. Pravda, skalní zůstali, ovšem i ti vystoupení svých oblíbenců hodnotili spíše s trpkým úsměvem. Pro mě Cradle Of Filth znamenali největší zklamání Metalfestu.

NEDĚLE
Pepsi Stone: Neděle pro mě začíná vystoupením Amíků Misery Index. Totální masakr valící se z repráků dostal do varu skupinku metalové mládeže, kteří tančí v louži divoké pogo. Kapela je tím potěšena. Grindové hudbě samozřejmě nerozumím, ale Misery Index mě zaujali svým nasazením a brutalitou.

Docela jsem se těšil na Primordial. Jejich hudba je pro mě neznámá, ale slyšel jsem, že vzývají odkaz Bathory, tak proč si je neposlechnout. Už od prvních tónů tito Irové mají publikum v hrsti. Skutečně stačilo zavřít oči a před sebou jste měli Quorthona z období „Hammerheart“ a „Twilight Of The Gods“. Pohanská atmosféra, kdy kytary buzčí jedna přes druhou, ze samplů slyšíme chorály vikingských válečníků a bicí majestátně vykračují na sabbathovských nohách. Koncem vystoupení už hudba působila trochu monotónně, ovšem neztratila nic ze své atmosféry.

Na Epicu jsem se pro změnu netěšil vůbec. Jestli je nějaký druh metalu, který bytostně nesnáším, tak je to ten symfonický. Ale než něco odsoudím, tak si to poslechnu, říkám si a čekání krátíme kecáním o kapelách, co už odehrály. Přichází Epica se svou zpěvačkou Simone, údajně královnou symfonického metalu. Ano, je to přesně to, co jsem očekával. Navíc Simone působí jako studený psí čumák. Její zpěv mě asi po dvou minutách začal neskutečně iritovat. Hudba, i když nepostrádající změny, mi přijde dost chudičká bez kytarových sól, což při dvoukytarovém zápřahu je docela hloupé. Asi po dvaceti minutách už to nevydržím a mířím se projít po areálu, abych aspoň trochu unikl protivnému opernímu vokálu. Ve VIP zóně běží televize a v ní nějaká hudební stanice vysílá krátký speciál o Ramones. Kurvadrát, to je balzám na uši...

Na řadě jsou Arch Enemy. Nikdy jsem nebyl příznivcem vokálního projevu Angely Gossow, ovšem kytarová práce Michaela Amotta mě vždy přiváděla v úžas. A nejinak tomu bylo i při vystoupení na Metalfestu. Angela je rozená frontmanka, která létá po jevišti jako čert a oproti „spící panně“ Simone působí mnohem živelněji. A Amott? Chvílemi má problémy s kytarou, tak jej skvěle zastoupí jeho bratr Christopher, ale jinak čaruje. Arch Enemy hraje údajně melodický death metal, ovšem mně přijde, že se jedná o pořádně zahuštěný hard rock s brutálním zpěvem. Amottova sóla nepostrádají kus bluesového cítění a když on a jeho bratr na pódiu osiřeli a pustili se do dvouminutového čistého blues, byla to nádhera poslouchat. V tu chvíli je vám jasné, že tenhle pan kytarista je při svém relativním mládí nástupcem takových titánů jako Ritchie Blackmore, Jimmy Page, Jimi Hendrix, Slash nebo Zakk Wylde. Ovšem při Arch Enemy se začal kazit zvuk, takže zpěv Angely zanikal v řinčení nástrojů.

Finále Metalfestu obstarala švédská hvězda Sabaton. Nikdy jsem nepochopil čím si tahle kapela získala své renomé, ovšem asi jsem byl jeden z mála. Celý amfiteátr přivítal své miláčky s ohlušujícím řevem a Sabaton se jim odvděčili průřezem toho nejlepšího, co mají ve svém repertoáru. Navíc předvedli strhující show plnou ohňů a pyroefektů. I když mě jejich hudba nebavila, musím uznat, že je hraná na úrovni a že ji kapela umí prodat. Zvuk se od Arch Enemy vůbec nevylepšil. Zpěv opět skoro nebyl slyšet a kytary místy způsobovaly až nepříjemné pískání v uších.

Veronika: Ano, Sabaton sice jezdí jako šílení dlouhatánská turné, každý den v jiném městě, doma se sotva otočí, ve finále je ale každý jejich koncert odehraný s nasazením a divokou vášní. Frontman Joakim si nikdy neodpustí vtipné průpovídky, ale navíc nyní přidává i vážné historické komentáře, například o našich letcích před písničkou „Aces In Exile“, či o koncentračních táborech – „Final Solution“. Jako bonus protentokrát Sabaton zahráli song „Stalingrad“, který prý u nás ještě nikdy nehráli (já se toho „Purple Heart“ prostě nikdy nedočkám). V setlistu ale chybělo „Atero Dominatus“ – pravděpodobně pro to, že už musí být pro české publikum hodně ohrané. Sabaton jsou důkazem toho, že i nekonečným turné utahaná kapela dokáže předvést skvělý a zábavný výkon a strhnout publikum k nadšení. Oni vědí, že přízeň fanoušků je důležitá a přitom vrtkavá.

Pepsi Stone: Druhý Metalfest je tedy za námi. Oproti prvnímu ročníku nabídl větší množství hvězdných kapel, z nichž je pro mě triumvirát absolutně jasný – Pretty Maids, Saxon, Arch Enemy. Škoda, že jsem přišel o Accept, jejich koncert prý byla bomba. Ale člověk nemůže být všude. Jen věřím, že na příští rok Pragokoncert překvapí s dalšími zvučnými jmény. Dle mého by to chtělo mnohem více Ameriky a méně kapel, které ročník předtím vystoupili na Masters Of Rock.