Ještě třeba před rokem to vypadalo, že King Kobra je pojem jen ryze encyklopedickým. Kapela, která vydala svá tři alba v rozmezí let 1985 až 1988 byla natolik (především svou přehnanou natupírovanou image a knírkem bubeníka Carminea Appice) spjata s osmdesátými léty, že jsem si jejich účinkování v dnešní době dost dobře nedokázal představit. Ale co se stalo? Světe, div se, King Kobra jsou v roce 2011 zpět s novým albem. A to dokonce skoro v původní sestavě. Za bicími samozřejmě sedí Carmine Appice, kytarový tandem David Henzerling (v osmdesátých letech si říkal David Michael-Philips, ex-Keel, Lizzy Borden) a Mick Sweda (ex-Bulletboys) je také na svém místě, stejně jako basista John Rod (ex-W.A.S.P.). Jediná změna se udála na pozici vokalisty, kdy původního zpěváka Marka Free (změnou pohlaví se z něj stala Marcie Free) nahradil Paul Shortino (ex-Quiet Riot, Rough Cutt). Oproti Free má Shortino více bluesovější hlas, který koketuje jak s projevem Davida Coverdalea, tak i barvou hlasů někdejších grungeových ikon.
Otázka tedy zní, jaká deska bude? Vsadí kapela na jistotu a předvede další variace svých někdejších skladeb nebo půjde s dobou? Odpověď je zhruba půl na půl, což je asi v dané chvíli to nejrozumnější, co King Kobra mohli udělat. Úvodní dvojice „Rock This House“ a „Turn Up The Good Times“ pohání hladové riffy obou kytar, až to zní, jako kdyby tohle byla jiná kapela, než King Kobra z osmdesátých let. Ono v podstatě jen muzikanti transformovali svůj výraz do současnosti a přidali mu několik poznatků, které stačili za svou hudební kariéru nasbírat. Další „Live Forever“ už zní mnohem tradičněji a „Tear Down The Walls“ je pojatá jako jasná reminiscence na osmdesátá léta s výrazným sborovým refrénem. Stejně tak „Midnight Woman“, což jsou osmdesátky jako vyšité.
Rozhodně potěší i „We Got Fever“, což je klasicky pojatý blues rock. „Top Of The World“ má slušné tempo, které kontroluje sólující Henzerlingova kytara, akorát škoda klišovitého refrénu, což je v podstatě i případ „You Make It Easy“ a balady „Cryin´ Turns The Rain“, kterážto se tváří jako klasická powerbalada osmdesátých let, jenže ji chybí pověstná atmosféra rozpálených losangelských ulic. To mnohem víc zaujme závěrečná „Fade Away“, která stojí na akustických kytarách, příjemném rytmu a nakřáplém Shortinově hlase.
Bylo by jednoduché smést desku „King Kobra“ ze stolu jako počin dinosarů, co se po letech slezli, aby si vylepšili konta. Na to je album moc odvážné a řekl bych i moderní. To je mi na něm sympatické. Kapela využila moderních technologií a nesnaží se jen těžit z minulosti. V podstatě se dá říct, že se jedná o podařený návrat a já jsem zvědav, kam se vyvine. Docela by mě mrzelo, kdyby to byla záležitost jen této jedné desky.
|
