Společný koncert Judas Priest a Whitesnake považuji za jeden splacený dluh z puberty. Obě formace, krom dalších typu Mötley Crüe nebo Guns n´Roses lemovaly moje roky dospívání a dosud jsme neměl příležitost se na ně naživo podívat. Pravda, nejraději bych je viděl třeba v roce 1990, kdy obě kapely byly na vrcholu, ale jelikož to v té době nebylo prakticky možné, rád jsem se na ně jel s čipernou agenturou Ozzy a Potkan podívat v červnu roku 2011. Cesta ve více než třicetistupňovém vedru přes totálně zašvíkanou Prahu nebyla zrovna tím nejpříjemnějším zážitkem, a to i přesto, že autobus nepostrádal nezbytnou klimatizaci. Člověka dokáže pak ještě víc zprudit pohled na dlouhou frontu, která celá zpocená čeká na pivo. Český člověk je ale vychcánek a dokáže kapitál vytřískat i z fronty na pivo. „Chlapi, chcete pivo? Tady budete stát věčně,“ halasí jeden z nich u stolku. Jasně, že bysme si dali. „Jedno za kilo,“ směje se týpek. Okamžitě mi vylítne tlak na 200 na 120. „Ses posral!“ Nakonec ho usmlouváme na padesátku za pivo a mizíme rychle někam do stínu. Z piva už je skoro větrák, ale jak se říká, pořád lepší než drátem do oka.

Zástupy před O2 Arénou mě zatím nechávají klidným, jdu vyřídit akreditace, ještě jedno pivo a rychle dovnitř. Tam už totiž začali burácet Whitesnake. Okamžitě dovnitř, podívat se na Coverdaleovu partu. Ta právě hraje „Best Years“ z předposlední desky „Good To Be Bad“. Něco se mi ale nezdá v pořádku. Co to bylo, ukáží hned další minuty. Kapela šlape jako o život. Kytaristé Reb Beach a Doug Aldritch se střídají v sólování a udivují svou brilantní technikou. Co ale funguje, to je Coverdaleův hlas. Někdejší král arén, synonymum rockového hlasu, jako kdyby už mlel z posledního a spíše jen skřehotá a jeho projev připomíná Briana Johnsona s angínou. Sem tam ještě vylétne do výšek, ale spíše už se jen drží při zemi a vokály nechává na svých spoluhráčích. Ti ostatně dostali nebývale velký prostor pro svá sóla, z nichž nejpodařenější bylo to bubenické, Briana Tichyho, který v jednu chvíli zahodil paličky a začal do svých bicích řezat holýma rukama. Hned na sólo Whitesnake nalepili „Slide It In“, kterou ale po prvním refrénu utnuli a navázali slavnou „Fool For Loving You“. A pak už následoval předpokládaný konec složený ze dvou obrovských hitů - „Here I Go Again“ a samozřejmě „Still Of The Night“. Při slavné mezihře se blýskl kytarista Beach (asi nejlepší hráč celých Whitesnake) a člověku začal běhat mráz po zádech. Coverdale samozřejmě své vokální eskapády z této části naživo nedal, ale to už holt tak muselo být. Celkově koncert Whitesnake hodnotím pozitivně.

Čekání na Judas Priest bylo krátké. Zhruba dvacet minut potom, co Coverdaleova parta opustila jeviště, O2 Aréna zhasla a ozvala se minutová instrumentálka „Battle Hymn“ z „Painkillera“. Po ní jeviště explodovalo objevila se obrovská plachta s nápisem „Welcome To The Home Of British Steel“ a kapela spustila „Rapid Fire“ na kterou navázala věcí „Metal God“ (obě z alba „British Steel“). Když se pak ozvala „Heading Out Of Highway“, vypadalo, to že kapela vezme svou historii chronologicky. To se ale nestalo a došlo na ukázky i z novější tvorby jako v případě „Judas Rising“ z předposledního alba „Angel Of Retribution“. A právě zde bylo jasně vidět, že publikum ten veřer přišlo na hity a období po desce „Painkiller“ jej moc nezajímá. Začalo se i pořádně vzpomínat, když Halford oznámil „Never Satisfied“ z debutu „Rocka Rolla“. Došlo i na cover „Diamond And Rust“ od Joan Baez, nebo na novější „The Sentinel“ z alba „Defenders Of The Faith“ (kupodivu kapela nezařadila z tohohle alba slavnou „Freewheel Burning“) nebo „Turbo Lover“ z „Turba“. Dostalo se i na „Nostradama“ v podobě věci „The Prophecy“.

Čím koncert postupoval, tím více měli Judas fanoušky ve své moci. Halford střídal převleky od klasické okované bundy, přes džísku s pyramidami až po nějaký azbestový plášť. A stále více dokazoval, kdo je tady Pan Zpěvák. Za ta léta totiž neztratil nic ze svého zlatého hlasového fondu a všechny neskutečně vysoké, uječené pasáže, dal do posledního tónu. Ona se snažila celá kapela. Ian Hill se se svou basou, klasicky na straně pódia, houpal do rytmu, aniž by za celý koncertu snad udělal krok stranou. Kytaristé Glenn Tipton a novic Richie Faulkner, létali po jevišti jako zběsilý a bubeník Scott Travis vše s pobaveným úsměvem kontroloval. Když už jsme narazili na nováčka Faulknera, tak je dlužno podotknout, že party legendárního K. K. Downinga převzal skutečně s grácií, až člověka napadne, že takový talent se dosud mrhal v mizerné doprovodné kapele mizerné zpěvačky a dcery basisty Iron Maiden, Lauren Harrisové.

Ale jen přece jednou to Faulknerovi nepěkně ulétlo a to při sóle v „Night Crawler“, kdy se mu tóny jaksi rozsypaly a tatík Tipton po něm šlehl nepěkným pohledem. Jinak všechno šlapalo jako hodinky. Samozřejmě došlo i na „Painkiller“ o které jsem si myslel, že na Halforda bude naživo až příliš složitá. Nebyla. Zpěvák dokonce kromě nelidsky vysokého zpěvu do skladby zakomponoval ve dvou částech i murmur, až naskočila husí kůže. Chybět nemohla sni obligátní „Breaking The Law“, kterou Halford nechal zpívat publiku a pobaveně sledoval jak jich většina neumí text. No jo, my si holt budeme zpívat zrůdnosti typu „Kráva je zlá“ a „Brikety jdou“ i na koncertě Judas. Konec, šlus, ende? Tomu snad ani nikdo nevěřil, že by nedošlo na přídavky. Ty byly dva. Vlastně tři. Instrumentálka „The Hellion“ přesla klasicky do „Electric Eye“ a po ní už klasický zavírák všech koncertů Judas - „You´ve Got Another Thing Coming“. Pak už definitivní konec.

Když to celé shrneme, byl to výtečný večer. Whitesnake po instrumentální stránce byli naprosto bezchybní, s Coverdalem už to bylo horší. A Judas Priest podali přesně ten výkon, který se od legendy tohoto jména čeká. Člověka mohlo trochu zprudit prostředí O2 Arény, ale o tom už byly popsány stohy papíru. A hnusném, předraženém a teplém pivu, už jsem psal, takže tenhle reportů může skončit.