Need for speed? Může být! Tímto spojením jsem sice začínal recenzi na druhé album kapely ReinXeed, tentokrát to ale platí ještě mnohem víc. Novinka s názvem „1912“ totiž šlape ve spídovém rytmu od začátku do konce, a to takřka bez jediné výjimky! Tommy Johansson je evidentně nadšený fanoušek tohoto žánru a k radosti nás všech, kteří jsou ujetí podobným způsobem, se to nebojí dát umělecky najevo. Koresponduje ale i tentokrát ona vášeň s chytlavostí jednotlivých skladeb, nebo už definitivně kvantita (každý rok vychází jedno album) pohltila kvalitu?
Nalézt odpověď na tuto otázku tentokrát nebude jednoduché. Z výše uvedeného důvodu (téměř) neustálé spídové akcelerace se dostavuje něco jako „symptom DRAGONFORCE“, neboli přehlcenost rychlostí, pročež se deska „1912“ dá jen stěží přežít na jeden plynulý zátah. Když si ale tuto spídovou drogu rozumně rozdělíme, zástava srdce z předávkování nehrozí, naopak se dostaví příjemné pocity štěstí a blaženosti. A to vše bez nejmenších kocovinových příznaků.
Jednotlivé dávky (skladby) totiž nepostrádají určitou chytlavost, jejíž efekt se tříští právě o splývavou kvantitu. Za což může právě ona neměnná rytmika a kupodivu také „arkádovitý“ zvuk, který působí překvapivě syntetickým dojmem. Překvapivě proto, že nástroje už neobsluhují počítače (jak tomu bylo na prvních dvou deskách), nýbrž tzv. „lidské sádlo“ čtyř členů, kteří se v sestavě Tommyho Johanssona (doufejme napevno) usadili v loňském roce.
Že by celkový dojem tolik zkreslovala symfonická složka, kterou samozřejmě stále řídí (evidentně) jeden a ten samý počítačový software? Je to možné... Každopádně je zde jeden velký klad, onen sound totiž není hlasitě upozaděný, jak tomu bylo na předešlých počinech a alespoň v tomto ohledu má KONEČNĚ potřebnou dynamiku.
Dalším plusem je skladatelská vyváženost, nová deska působí mnohem konzistentněji než předešlý počin (a ten před ním vlastně taky). Přesto ani tentokrát nechybí slabá místa, např. refrén páté skladby "Through The Fire" vyznívá velmi nezábavně. Většinou ale poslech přináší jenom radost. Do čelních pozic stavím kus „Spirit Lives On“ (jehož chorus je naopak vystavěný bravurně), dále klipovky „Terror Has Begun“ a „We Must Go Faster“, a dvojici songů, které album uzavírají, tedy „Reach For The Sky“ (s kulervoucím Tommyho jekotem) a zejména píseň „Farewell“, jež pasuji na černého koně nové fošny. Celkově ovšem platí, že bych si dokázal většinu skladeb představit v ještě chytlavějších konturách, s jasněji definovanými melodickými motivy. Jen málo z nich totiž dokáže uvíznout nesmazatelně v paměti, jak tomu bylo třeba u titulu "Invincible" z minulé desky "Majestic", songu "Fantasia" z "Higher" nebo většiny písní z debutu "The Light". Podobný hit mně na novince chybí, přesto se však jedná o dílo silně povedené, v neoklasické speed metalové škatuli je to pak počin zcela výjimečný, když nepřistupuje na minimální progresivní požadavky. A za to musí jít body hodně nahoru.
|
