Debut-nedebut (tedy první deska pod hlavičkou Rage) „Reign Of Fear“ začíná přesně tam, kde skončili se svými ocelovými modlitbami Avenger. Někdo v tom cítil Motorhead, někdo rodící se odnož germánského speed metalu, ale tak jednoduché to nebylo – pozor, nemluvíme o muzice, ale o škatulkování. Díky razantnímu riffování špetka thrashe, díky nekompromisní rychlosti hrstka speedu a díky melodičnosti i i hrouda power metalu by se v téhle mixtuře našla. A tou zásadní (prakticky jedinou) emocí drtící zuřivost.
Ještě mnohokrát se v následujících týdnech setkáme s tvrzením, že Rage se prakticky nikdy nezastavili a na svých deskách měli potřebu ustavičně něco hledat, byť by mohlo jít jen o drobnosti. „Reign Of Fear“ se ukázalo především jako doba hledání samotného Peavyho Wagnera. Největší bolestí (postupem času poměrně otravnou) desky se totiž stal jeho - nazvěme to decentně - „specifický ječák“ a potřeba šplhat do výšek, ve kterých sice nekolísal, ale přesto nabíral obrátky ultrazvukové plašičky na žraloky. Která sice leckdy v tom splašeném a nervním kalupu odpovídá i samotnému instrumentálnímu dění, ale přece jen všeho moc škodí (vezměte třeba jen ten exhibicionismus v úvodní „Scared To Death“, kňourání v titulní skladbě, či až odstrašující kvílení v „Machinery“) a v konfrontaci s normálně položeným hlasem to po chvíli zapříčiňuje ztrátu kytičky.
Naštěstí, Rage oplývají nadměrnou mírou energie, živelnosti, agresivity a údernosti, kterou dokáží strhnout veškeré dění a vlastně i ospravedlnit Peavyho hlasovou centrifugu. K tomu přispívá jasná čitelnost skladeb a především skandovatelná uřvanost refrénů. K tomu si doplňte rafinovanou hru Jörga Michaela (když už hrozí, že vás začne ubíjet jednotvárností, okamžitě se vytasí s nějakou hračičkou a po celou dobu neúprosně žene mašinu Rage vpřed) či zdivočelé kytary, které se suverénně vypořádají s divokým sólováním (občas zavánějícím metalovým středověkem), ultrarychlostním riffováním a občasným střihnutím melodií.
Těžko v téhle naháněné hledat hit (ono všechna ty vyřvávaná hesla „Deceiver“, „Suicide“ či „Echoes Of Evil“ strašně snadno uváznou v palici, ale prim svojí chytlavostí hraje zvrhle neurvalá (tedy agresivně melodická) „Hand Of Glory“.
Možná trošku komicky (obzvlášť s pomyšlením na to, kam se svojí tvorbou Rage doputovali) vyznívá hláška Peavyho Wagnera, že v období tvorby „Vlády strachu“ Rage příliš přemýšleli nad aranžemi. Nene, tady se na kudrliny nehraje. Deska, kterou je nejlépe si pustit, když vám agresivita teče i z uší. Ne, že by se vám ulevilo, ale aspoň víte, že v tom nejedete sami.
|
