Richie Kotzen má rozhodně zajímavou kariéru. Ještě mu nebylo dvacet a největší kytarové magazíny o něm hovořily jako o jednom z největších talentů své doby. Nahrál několik studiových desek, kde ukázal, co všechno umí, aby pak celý svět uvedl do údivu, když nastoupil na místo C.C. DeVillea k hairmetalovým mazlíčkům Poison. Tak člověk, který proslul v nízkém věku kytarovou ekvilibrisitkou, nahradil někoho, do koho se pořádně opřít a bouchnout si do něj, se zdála býti oblíbená kratochvíle všech hudebních kritiků.
Ponechme stranou úvahy o tom, proč vlastně z Poison po výborné desce „Native Tongue“ vyletěl tak rychle, jako k nim nastoupil. Ono po těch letech je to vlastně úplně jedno. Kapela stejně jen čekala na návrat enfant terrible C.C. DeVillea. Kotzen pak začal experimentovat. Jeho sólové desky se nesly v duchu bluesu nebo jazzrocku. „Kotzen? To je ten, co hrál chvíli s těma sladkýma klukama z Poison, jo? Asi má špatný svědomí, když teď honí takovýhle hady,“ podivil se někdy v polovině devadesátých let Roman Holý, poté, co zaslechl ukázku jeho sólové tvorby.
O něco logičtěji se jeví už Kotzenovo další angažmá, a to když na sklonku devadesátých let nahradil Paula Gilberta v Mr. Big. Díru do světa s nimi ale neudělal. Kapela byla rozhádaná a dvě desky, které s nimi natočil - „Get Over It“ a „Actual Size“ byly suverénně nejméně úspěšné v jejich kariéře. Poté, co Mr. Big neslavně skončili (aby se o deset později dali dohromady zase s Paulem Gilbertem a připravili výtečnou „What If“), se Kotzen zařekl, že už nikdy nebude členem žádné kapely. A znovu se vrhl na sólovou dráhu.
Dnes se už vykašlal na zbytečné experimenty a celou tvorbu podřizuje svému umění. Hned úvodní prohrábnutí strun v titulní věci říká, že tenhle pán prostě umí. Možná hned „24 Hours“ je překvapivá a ukazuje, jak byl Kotzen pro tvorbu Poison v období „Native Tongue“ důležitý. Právě hned z počátku na vás dýchne duch téhle desky. Připomene vám jej i hitovější „Love Is Blind“ nebo závěrečná „Twist Of Faith“, která má v sobě duch skladeb jako byly „Stand“ nebo „Theatre Of The Souls“. Jen si k nim představte hlas Breta Michaelse a máte tu Poison model 1993 jako vyšitý.
Samozřejmě celá deska taková není. „OMG (What´s Your Name?)“ je příklad toho nejčistšího rhythm n´blues, kde prim hraje basová linka. Milovníky blues potěší i „Bad Situation“, kde Kotzen hojně využívá kytarové kvákadlo. Blues se ozývá i v „I Don´t Know Why“, ovšem v tomto případě notně smíchaný s popovými ingrediencemi a nánosy smyčců. Ke všemu přispívá i Kotzenův hlas, který má blízko k Lennymu Kravitzovi a místy v něm zaslechnete i Glenna Hughese nebo Sammyho Hagara.
Není pochyb o tom, že by člověk s takovým nadáním a umem, jakým Kotzen disponuje, natočil špatnou desku. Zde je navíc pár skutečně vydařených a zapamatovatelných skladeb. A to, že deska plyne spíše v poklidnějším tempu, nikam se nepospíchá a netlačí zbytečně na pilu, neznamená, že by nudila.
|
