To jsem se na ten první koncert letošního roku ale načekala. A navíc jsem za ním ještě musela vyrazit za hranice. Ale sestava byla opravdu lákavá, takže nešlo odolat a zas jednou se nevydat k západním sousedům. Tentokrát byl naším cílem Kaufbeuren a hlavním lákadlem Freedom Call, které jsem naposledy viděla na minulém ročníku Basinfire festu a už se mi po jejich veselé show stýskalo. Navíc jsem víc než nadšená z jejich čerstvě vydané nové desky, takže jsem skoro nemohla dospat. Víc než příjemným bonusem byli In Legend, originální piano projekt, který mě hodně vzal za srdce, a už jsem je měla taky koncertně prověřené. To druhé se naopak nedá říct o poslední kapele, která sestavu tohoto večera doplňovala, a totiž o Power Quest. Tyto Brity znám povrchně už hodně let, ale nikdy jsem je neposlouchala nijak náruživě a na pódiích jsem se s nimi nikdy nesetkala.

Klub v Kaufbeurenu je dobře utajeným místem daleko od města a uprostřed průmyslové zóny, kam byste se bez auta jen těžko dostávali. Hned po příjezdu jsem si nemohla nevzpomenut na Geiselwind, kde mi, stejně jako tady, vrtalo hlavou, jak se sakra ti Němci na ty koncerty dopravují. Samotný klub je umístěný nad velkou halou, kde se jezdí motokáry, takže kdo se při čekání na koncert nudil, mohl si čekání zpestřit pozorováním závodů. Místo konání koncertu bylo sice hodně komorní, ale vzhledem k tomu, že hlava na hlavě stejně nebyla, bylo tudíž tak akorát vzhledem k návštěvnosti.

Celý metalový večer se začal bez kytar. In Legend, které založil a vede Bastian Emig z Van Canto, to totiž dokáží pořádně rozparádit jen s basou, bicími a dvěma klávesovými nástroji. Když jsem je viděla naposledy na festivale v Geiselwindu, měli k dispozici jen krátký hrací čas a navíc je provázely technické a zvukové problémy. Tentokrát ovšem složili reparát naprosto na výbornou. Delší hrací čas a komornější atmosféra jim slušely mnohem víc a i samotná show se mi zdála propracovanější a tím pádem mnohem zábavnější na pohled. Stejně jako úžasná steampunková image kapely (včetně promakaně vystajlovaných nástrojů), která se k metalu náramně hodí. Vlastně je mi záhadou, že neznám žádnou jinou kapelu, kterou by tohle spojení napadlo. Tentokrát se jim problémy vyhnuly (ty si užili až Power Quest) a Bastian byl navíc ve výborné pěvecké formě, takže jsem si mohla užít všechny předvedené skladby z debutové desky bez rušivých vlivů. Kapela tu měla i své věrné příznivce, takže Bastianova otázka „Where is the circlepit?“ ve skladbě „Vortex“ byla tentokrát čistě rétorická, protože fanoušci, znalí textu, ho pod pódiem ochotně a s velkým nadšením vytvořili. Vrcholem show pak byla bez debat skladba „Pandemonium“. In Legend jsou skrz naskrz originální, a když se k tomu přidá taková kvalitní show, nezbývá než smeknout. Třeba cylindr, který po klubu hrdě nosil jeden z fanoušků kapely.

Už jsem zmínila, že Power Quest jsou pro mě prakticky neznámí, ačkoli jsem si je párkrát poslechla. Desky ve mně nikdy nezanechaly hlubší dojem, tak jsem byla zvědavá, jak to bude vypadat živě. Obzvlášť, když se ke mně dostala informace, že kapelu opustil pěvec Chity Somapala, kterého nahradil irský mladíček Colin Callanan. A musím se rovnou přiznat, že kapela si mě pódiovým výkonem naprosto získala. Malou nevýhodu, že jsem prakticky znala ze setlistu jenom jednu skladbu, pánové okamžitě smázli nadšením a energií, s jakou vystupují. Většina členů se během setu prakticky nepřestala usmívat a hráli jako o život. Nováček v sestavě neměl moc příjemný nástup, když mu během úvodní skladby „Battle Stations“ nefungoval mikrofon, ale když se vše napravilo, seznala jsem, že byl na pěvecký post skvělou volbou. Má příjemný hlas, zbytečně neječí, vládne nesporným charismatem a skladby zvládal s přehledem, jako by byly jeho vlastní. Sama jsem si hodně užila skladbu „Cemetery Gates“, kterou naposlouchanou mám a věřím, že stejně by to bylo bývalo i se zbytkem písní. Kapela do toho pořádně řezala, ale zvuk byl tentokrát trochu horší, takže kazil celkový zážitek. Ale jak jsem zmínila, PQ to lehce vyvážili sympatickým vystupováním a nadšením, které z nich přímo sršelo.
Playlist: Battle Stations, Rising Anew, Cemetery Gates, Edge of Time, Power Quest, Glorious, Temple of Fire, Neverworld

Když jde o Freedom Call, musím se vyjádřit stejně, jako nedávno u Blind Guardian. Jsem šťastná, že existují takové kapely. Kapely, které vás svým výkonem pokaždé potěší, vlijí vám do žil litry radosti a znovu vám připomenou, proč vlastně tolik milujete chození na koncerty. Po hodně dlouhé době jsem měla kapelu možnost vidět v klubovém prostředí a snad úplně poprvé při příležitosti headline show. Navíc už jsem se přiznala, jak strašně moc mě dostala nová deska „Land of the Crimson Dawn“. Přidejte k tomu klasicky nadšené pojetí členů kapely a Chrisovu neobvykle brilantní hlasovou formu, při které dával prakticky všechno, aniž by se v některých pasážích musel tvářit, že ho to strašně bolí, a máte zaděláno na parádní zážitek. A to i přesto, že jsem (jako už tradičně na koncertech v německy mluvících zemích) nerozuměla z vtipných průpovídek mezi skladbami prakticky ani slovo, a že chyběl basák Samy, který se rozhodl zůstat doma kvůli novému přírůstku v rodině. Nahradil ho Ilker Ersin z Powerworld, ale jako by tam nebyl. Stejně na sebe všechnu pozornost strhával Chris, svým typickým mácháním rukama a úsměvem přes celý obličej. Bylo moc fajn zažít klubový koncert, kde má kapela dost času na větší množství skladeb, protože došlo na poctivou propagaci novinky – a to hned šesti skladbami. Navíc zaznělo i spoustu starších věcí, které kapela moc často nehraje. Ještě nikdy jsem kupříkladu neslyšela živě „Eyes of the World“, „The Quest“ nebo „Farewell“ – a všechny do jedné hodně potěšily. Samozřejmě stejně jako osvědčené hity – asi nejvíc jsem si užila „We are One“ a „Land of Light“. Každopádně jsem měla na konci show vyřvané hlasivky a ke všemu mě pěkně bolela pusa od toho věčného usmívání. Skvělým oživením bylo, když kapela vytáhla na pódium malého chlapce, který se bez okolků chopil Chrisovy kytary a s podporou zbytku kapely si s přehledem vystřihl dvě skladby od Metallicy. A nakonec si ještě vyzkoušel stage diving.

Po skladbě „Freedom Call“ kapela sice odešla, ale ač nepočetné, přesto hlasité publikum si ji přivolalo ještě na přídavek „Metal Invasion“. A to bylo perfektní zakončení výborného večera. Složení kapel bylo skvělé, nadšení bylo ten večer na pódiu jasně znatelné u všech a myslím, že všichni přítomní museli odcházet se skvělou náladou. Tenhle koncert mi natrhnul gatě. Doslova. Nekvalitní šev těsně pod zadkem to vzdal už v Praze při nástupu do auta. A na závěr ještě rada pro začátečníky: zavírací špendlíky nejsou v těchto partiích úplně nejlepším řešením.
Playlist: 66 Warriros, Eyes of the World, Hero on Video, Tears of Babylon, Rockstars, Farewell, We are One, United Alliance, Age of the Phoenix, Drum Solo, Sun in the Dark, The Quest, Far Away, Rockin Radio, A Perfect Day, Warriors, Land of Light, Freedom Call, Metal Invasion