Stále nechápu, odkud se vzalo přesvědčení, že vychází PŘEHRŠLE power/speed metalových nahrávek. Tento názor přetrvává dlouhé roky, přestože jde o naprostý blud. Zkuste si třeba jen tak ze srandy projít časopis SPARK několik měsíců dozadu. Zjistíte, že v sekci recenzí najdete v žánr určujícím obdélníčku jen minimum nápisů „power/speed“ (sám jsem jich za celý rok 2011 napočítal pouze osm!). Zatímco thrash metalu, blacku, deathu a dalších subodnoží je pořád hafo, milovník rychlé melodie každý měsíc ostrouhá. A zde přichází abnormalita číslo 2. Když už se nějaká deska přece jenom objeví, okamžitě je daná kapela nařčena z plagiátorství a neustálého opakování starých postupů. Že tradiční death či thrash jede v obdobně (ne-li ještě konzervativněji) zajetých kolejích, to každý pisálek velkoryse přehlíží, do spídu se ovšem navážejí téměř všichni. Proč tomu tak je? Jde o to, že napříč tuzemskou mediální scénou zabývající se metalem, nalezneme bezpočet milovníků tvrdých odnoží. No a když něco milujete, je vám jedno, že se postupy opakují, prostě jste rádi za další, alespoň trochu poslouchatelný žánrový přírustek. Kolik ale existuje redaktorů, jejichž stylem číslo jedna je melodický speed metal? Spočítáme je stěží na prstech jedné ruky. Patřím mezi ně (tedy s dovolením), a proto zodpovědně říkám: najít dnes žánrově čisté, power/speed metalové album, je věc řídkého charakteru, budeme-li mluvit o významně nadprůměrné kvalitě, pak je to záležitost rovna malému zázraku. A všichni, kdo si myslí opak, žijí v pseudorealitě nebo, a to je pravděpodobnější, tento styl nemilují, a proto tomu nechtějí, tedy ani nemůžou rozumět.

Pagan, 28.3. 2012