Manowar načnuli se svým aktuálním albem „The Lord Of Steel“ druhou desítku své řadové diskografie. Čím to je, že tahle kapela, která v minulém století patřila k těm, na které se přísahalo, sklízí v posledních letech tolik negativních ohlasů na vše, co udělají? Hrají pořád to samé (ale takových je spousta) a když zaexperimentují, dávní příznivci to nerozchodí (ale to je vlastně úplně normální). Jejich desky jsou jedno velké klišé (no jo, ale když hrají pořád to samé, jsme vlastně v nijak překvapivém kruhu). Ego jejich principála je z vesmíru možná zřetelnější než čínská zeď (ale takových po světě taky běhá pořádná hromada). Ať už je tím důvodem cokoliv, předpokládám, že letošní deska ten nepříliš pozitivní pohled na Manowar naruby nepřevrátí…
Dobrá zpráva je, že se Manowar vykašlali na jakékoliv experimenty. Špatná zpráva je, že kluci zapomněli na desky dát víc skladeb, které by stály za častější poslech (původní znění po prvních dvou kolech znělo „aspoň jednu skladbu“…). A nejhorší zpráva je, že Manowar postrádají prakticky veškerou energii a šťávu, kteréžto ingredience mohly tu ustavičnou hrdinskou pózu povznést na alespoň obhajitelnou úroveň. Nestalo se tak, byť u většiny skladeb už zase najdete ta tradiční (a kdysi maximálně funkční) poznávací znamení, díky kterým Manowar byly MANOWAR. Akorát je to poněkud vyžvýkané, pomalejší, unavenější (nejlepší ukázkou je plíživý „Black List“). Kluci bezesporu hrát dovedou – ale proč je DeMaiova basa tak dominantní (jen řečnická otázka, to přece všichni víme) a navíc nazvučená tak, že je dost často otravná a strašně rušící? Proč jsou bicí tak statické a stereotypní (je to vůbec Hamzikova práce?) a proč se i Karl Logan občas utápí ve zbytečně onanizačních eskapádách? Eric Adams se svým výborným hlasem to jen těžko zachrání, obzvlášť když ho občas nemá na čem ukázat.
Jasným vrcholem je excelentní balada „Righteous Glory“, dokazující, že je zbytečné pózovat, že jen stačí čarovat s atmosférou a decentně podpořit emotivního Adamse. Stejně tak na živočišně uvolněném „El Gringovi“ Manowar předvádí, co svede energie, chytlavá melodie a působivé vokály – je to snad jen náhoda, že skladba, která, napsaná pro stejnojmenný film (a tedy zřejmě z jiných pohnutek, než zbytek desky), tak výrazně vyčnívá nad zbytkem materiálu?
Škoda je třeba úvodní „The Lord Of Steel“ (ale je jich víc) – dokážu si představit, že tohle fungovat může, jen tomu prostě chybí kus živočišnosti. Manowarským prokletím se znovu stávají jejich vlastní pasti –monotónní „Manowarrior“ s tak vnucujícím se textem, že mu snad nemůžou věřit už ani DeMaiovci a závěrečné „Hail, Kill and Die“, coby snad nejstrašlivější finále (utahané, bezduché a jen těžko přetěžko uvěřitelné – tohle snad bylo nahrané z povinnosti, aby se objevil tradiční slogan) desky v dějinách metalu.
Upřímnosti všech těch worijórů, nezbytnému kilendáj a nadšenému rejzrjorhandz věřím tak nějak čím dál tím míň (ale o čem jiném by asi tak Manowar měli zpívat?). Jo, k Manowar patří silácká gesta a okázalá pompéznost bojovníků metalu, ale chlapi, kdo vám tuhle pózu vlastně ještě baští? Ve stokrát omletých hudebních nápadech, hrdinských chorálech a v neskutečně klišovitých textech Manowar leckdy už jen parodují sami sebe. Když si vzpomenu na famózní první dvě třetiny našeho posledního společného koncertního setkání v Pardubicích před pěti lety, tak si jen těžko dokážu představit, že by některá z novinek mohla zapadnout do té energické bouře, kterou Manowar rozpoutali díky starým peckám (ploužák, byť skvělý, by do ní prostě nepasoval). Letos je to sice lepší, než minulý zoufalý pokus o „nové hranice metalu“, bohužel i tak je to častěji vyšumělé, nezáživné, unavené, okoukané a strašně průhledné než strhující. A to je asi ten důvod, proč se králové metalu přesunuli do pozice otloukánka.
|
