Asi není sporu o tom, že George Lynch (ex-Dokken) je jedním z nejzručnějších hardrockových kytaristů všech dob. Jeho nesmrtelné kytarové laufy a feeling z alb „Under Lock And Key“ nebo „Back For The Attack“ se už dávno staly legendami a rozhodně, vedle charismatického hlasu frontmana kapely, dotáhly Dokken v osmdesátých letech zaslouženě do pozice hvězd. Co se ale pak stalo? Před sedmnácti lety to v rozhovoru Don Dokken řekl jasně: „Najednou jsme prodali miliony alb. Nosy nahoru. Přestali jsme se jeden s druhým bavit.“ Největší problém byl samozřejmě mezi ním a Lynchem. Oba hlavní kohouti si založili na samém konci osmdesátých let boční projekty. Kytarista postavil své Lynch Mob a zpěvák zase svou doprovodnou kapelu složil ze známých jmen jako John Norum (Europe), Peter Baltes (Accept) nebo Mikkey Dee (Motörhead).
Úspěšnější byl Don Dokken, ovšem prodejní čísla jeho alb nedosahovala ani náhodou úspěchů, které Dokken s Lynchem zažili společně. Reunion byl proto nasnadě. Ovšem dopadl neúspěšně a po dvou průměrných albech se Lynch nadobro pakoval. Obnovil Lynch Mob, se kterými nahrál ostudné album „Smoke This“, kdy jeho kytara zní vedle tehdy velice populárního hip-hopu a rapu. Směšné. Právoplatný réunion proto Lynch Mob zažili v roce 2009, kdy vyšla deska „Smoke And Mirrors“. Od té doby z kapely odešel basista Michael Devin, který se přidal k Whitesnake a nahradil jej někdejší hráč Ratt Robbie Crane. Bubeníka Scota Coogana (ex-Brides Of Destruction) zase kmenový hráč Whitesnake Brian Tichy. S nimi se Lynch Mob v těchto dnech prezentují čtyřskladbovým mini albem „Sound Mountain Session“.
Lynch už je asi starý pán (vždyť mu také táhne na šedesátku), protože doby velmi hloupých experimentů „Smoke This“ jsou nenávratně pryč. Všechna hudba se zde podřizuje jeho kytaře, se kterou důstojný souboj svádí původní zpěvák Lynch Mob Oni Logan (nazpíval nadprůměrný debut „Wicked Sensation“ z roku 1990).
Jenže, co chybí, to jsou nosné nápady. Lynch má dobré riffy, Logan se místy až překonává (jako v „City Of Freedom“), jenže v některých místech se to vždycky zadrhne a když už už očekáváte nějaký pořádný stadiónový refrén nebo ostřejší tempo, nedočkáte se ničeho.
Čtveřice skladeb tak okolo vás prošumí, protože ohromit vás Lynch svou hrou mohl v osmdesátých letech, dneska už je moc průhledný. Zručný, výborný, ale průhledný. Časomíra jako kdyby se zastavila v roce 1990, ale už je to takové upachtěnější, čehož je důkaz hned první věc „Slow Drag“. Skladby jsou také zbytečně dlouhé (mezi pěti a šesti minutami), což rozhodně rockovým vypalovačkám nesvědčí. Deska se poslouchat dá, neurazí, ale nikomu ani nic nedá. Takový průměr.
|
