Poděbradští RIMORTIS nám nadělili šestý studiový dárek. Je nádherně zabalený a po jeho otevření na vás vykoukne přesně to, o čem jste v dětství snili a ono to ne a ne přijít. Až teď! Dárek opatrně třímáte v rozechvělých rukách s obrovským očekáváním událostí příštích. Bude „ta věc“ opravdu úžasná a dokonalá, tak, jak jste o ní po nocích snili? Nemůže se stát, že jste si vybájili jen zbytečnou a ničím nezajímavou chiméru? Odpověď se dozvíte přesně ve chvíli, kdy dotyčnou věc prozkoumáte, vyzkoušíte a řádně si ji užijete. Pokud oním vysněným dárkem bylo CD plné nádherných melodií a rychlých temp, které vás dokáže odpoutat od všedních starostí a rychlostí důchodce v hypermarketu katapultovat do hvězdných výšin, tak vězte, že se vám váš sen právě splnil!
Ať tak či onak, nelze jinak, Vašek Mrzena je v obdobné tvůrčí síle, jakou měl Timo Tolkki (STRATOVARIUS) v době vydání „Episode“, nebo „Infinite“ a se svou skvadrou letos natočil nejen svůj dosud nejlepší opus, ale zároveň i nejlepší power-speed metalovou desku, která kdy v naší republice vyšla.
Nemá cenu opět uvažovat nad tím, kde, komu a který nápad kdo sebral, důležitý je výsledek, a jak s nápady (které pro nás stejně před lety vymysleli hlavně HELLOWEEN) tvůrčí osobnost dokázala naložit. Člověk s intelektem vyšším než má sklenice vody dávno pochopil, že to už o moc lépe nešlo, koktejl byl namíchán téměř dokonale. Téměř!
RIMORTIS zůstávají na 100% věrni svému pojetí hudby, což znamená, že se střídají hyper-melodické upalováky s písněmi ve středních tempech, nezapomnělo se ani na baladu. Stejně jako minule, i tentokrát se nikde nic zbytečně nekomplikuje, písně mají přímý tah na branku a do uší skáčou v podstatě úplně samy, tam se ovšem dokáží ohřát dlouho.
Album otevírá titulní rychlovka „Peklo, co říká si svět“, a nekompromisně servíruje své nejvybranější pochoutky v podobě úvodní Strato-vyhrávky, citlivě vedených slok a hlavně hitového refrénu. Refrény na tomto albu považuji za faktor suverénně nejpovedenější, není zde ani jeden, který by nebyl melodický a chytlavý. Věřte nebo ne, ale to se nestává často!
Podobnými zbraněmi disponují bez výjimky všechny rychlé písně (u těch pomalejších je tomu trochu jinak), jmenovitě krom zmíněné titulky by to byla „Hvězdám“ (můj osobní favorit na albu – hitovost samotné kompozice je ještě umocněna klávesovou vyhrávkou, která evokuje FREEDOM CALL v jejich nejsilnějších momentech a maximálně funkčním využití). Nelze opomenout ani zbylé „Zastavte čas“, „Útěk do nikam“, v triolách vedenou „Ve smečkách“, nebo předělávku „Cesta poslední“. Všechny disponují maximální chytlavostí a milovníci melodie se k nim budou vracet častěji, než ke svému oblíbenému pivu. Kapela se navíc nebrání jednomu z nejkrásnějších aranžérských fíglů – zdvihům (povětšinou v posledním refrénu). Lze je ovšem zaslechnout i jinde.
Pomalejší skladby mají tu „nevýhodu“, že jsou pomalejší. Duo „Královna Země I a II“ má půvabnou myšlenku i text, ale úderná chytlavost výše zmíněných jim trošku chybí. „Obraz vzpomínek“ je patrně nejnudnější skladba alba. Příjemné melodiky se jí sice dostává taktéž, ale její utahanost někomu může vadit, na druhou stranu zase oplývá výraznější symfonickou podporou. Zbývající „Pod gilotinou“ je klávesová balada, která velmi příjemně (na chvíli) brzdí tah celého alba, a svým klidem a absencí zbývajících nástrojů nám dává možnost vydechnout.
Zvuk alba je opět o krok lepší a důraznější, texty poetické (a to i přesto, že na rozdíl od hudby nejsou nijak pozitivní. S tímto koresponduje i krásně namalovaný obal alba), zpěvák Milan Hloucal zde předvádí svůj prozatím životní výkon, strunmistři taktéž. Absence klávesisty (o tento nástroj se tentokrát postaral hlavně sám principál) zvuk alba nijak neovlivnila, možná právě naopak. Černobílé klapky jsou takové, jak být mají – podporují a dokreslují atmosféru, zbytečně nikam nevybočují a když je potřeba, rázně si podají ruku s kytarami. Dříve občas využívaných „Casio zvuků“ se tentokrát již nedočkáme .
Jako celek je ale album dílem nadmíru vynikajícím a zmiňované záležitosti nemůžou hodnocení ubrat více než půl bodu od maxima. RIMORTIS se povedlo to, o čem mnoho jiných jen tiše sní – natočit placku plnou hitů. Teď jen můžeme doufat, že ta další nepůjde kvalitativně dolů. Já věřím tomu, že ne.
|
