Tahle kapela ušla za svou hudební existenci vcelku pozoruhodnou cestu. Jejich debut „Bump n´Grind“ (1992) se nesl v duchu tehdy doznívající vlny amerického hair metalu a kapela nezapřela velkou inspiraci Mötley Crüe, přestože svým vzorům nesahala po kotníky. Sama brzy přišla na to, že tomuto stylu hudby už pomalu na nějakou dobu zvoní hrana a nejpozději od alba „Wrap Your Troubles In Dreams“ (1997), kde si zahostoval i v tu dobu ještě zcela neznámý Ville Valo, začala do své hudby infiltrovat vlivy gotiky. Ta se The 69 Eyes stala osudnou a deskami jako „Paris Kills“, „Devils“ a „Angels“ se kapela nakonec v tomto ranku plně prosadila.
Pochopitelně na své glam metalové kořeny nikdy nezapomněla a tyto vlivy vystupovaly z každé z jejích desek. Potvrdilo to i loňské turné s hairmetalovými hegemony Hardcore Superstar a Crashdïet, kteří podle recenzentů gotiky z pódia smetli. Možná proto novinkové, desáté album „X“ zní o poznání kytarověji, rock n´rollověji a energičtěji než předchozí alba. Pokračuje tak spíše v trendu předchozí "Back In Blood". A to hned od úvodní pecky „Love Rule Away“, kde gotiku připomíná už jen hluboký hlas frontmana Jyrkiho 69. Stejně tak pokračují i následující „Tonight“ a „Black“. Gotika se pořádně ozve až se čtvrtou „If You Love The Morning After“, kdy se ke slovu dostanou také klávesy a s nimi typický projev The 69 Eyes z alb minulé dekády. Refrén má dokonce šance stát se klasickou stadionovkou.
Další skladby už předkládají více tajemné gotiky, než první tři věci. Zejména „I Love Darkness In You“ má ponurou atmosféru, která může evokovat třeba Sisters Of Mercy. K pořádné rock n´rollové vypalovačce se finská pětice vrací v „I´m Ready“ přičemž následující a předposlední věc „I Know What You Did Last Summer“ je mixem mezi klasickou gotikou a někdejším hairmetalem. S trochou nadsázky a s pořádně uječeným zpěvem si tuhle skladbu lze představit i v repertoáru jejich krajanů Crashdïet. V závěrečné „When The Love Come To An End“ The 69 Eyes zahrají na tajemně romantickou strunu, když se nebáli přidat ani zvuky deště, kterými se proplétá pitoreskní kytarová linka. Vkusná tečka za vydařenou deskou.
Když tak tohle jubilejní album člověk poslouchá, má pocit, jako kdyby se Finové snažili o konglomerát jejich dosavadní tvorby. Navíc deska má absolutně zabijácký zvuk a to z ní činí pravděpodobně jednu z nejlepších nahrávek kapely. Skalní fanoušek možná namítne, že „Paris Kills“ zůstala nepokořena, ovšem je to jen otázka vkusu.
|
