Po „Ghost Opera“ trvalo kapele tři roky, než přišla s jejím následovníkem. Bylo vcelku předvídatelné, že se dá cestou ještě větší epičnosti a teatrálnosti. Bylo jen otázkou, jestli se to napodruhé podaří lépe. Zároveň se zbylí členové museli vypořádat se situací, kdy po mnohaleté spolupráci odešel basák Glenn Barry. Byl nahrazen Seanem Tibbettsem, který rozhodně nebyl špatnou volbou – o jeho muzikantských schopnostech nelze pochybovat a naživo dodal kapele na akčnosti. A jak dopadla snaha na „Poetry for the Poisoned“? Popravdě dost nevalně, pokud srovnáváme s předchozími deskami, což je v rámci seriálu potřeba. Po vší té úchvatné muzice to škobrnutí prostě jednou přijít muselo a u Kamelot je to právě případ jejich devátého alba. Zase se totiž jednou potvrdilo, že pokud v kapele není vše v pořádku, dost často se to zrcadlí v jejich tvorbě. Z tohoto alba mám pocit, jako když máte ráno strašnou chuť na kafe. Dáte si pvní doušek a pak si uvědomíte, že jste si ho udělali příliš slabé. Sice je to pořád kafe, ale zklamání se nejde ubránit.
Album ale začíná velmi slibně. Střednětempý otvírák „The Great Pandemonium“ se opět drží jednou tak úspěšné šablony „March of Mephisto“. Sice rozhodně není tak silný, ale skladba je to povedená – minimálně má silný koncertní refrén. S čím mám problém (a to nejen tady, ale na celém albu), to je dříve do nebe vynášený Khanův hlas. Samozřejmě nezpívá špatně, ale nemůžu si pomoct, mám z jeho výkonu pocit, jako by to flákal. Většinu času působí, jako by ho to zpívání vlastně vůbec nezajímalo. Používá mnohem víc vokálních efektů, místo aby to rozbalil v plné šíři svého rozsahu. Zpívá hlouběji, do výšek se prakticky nepouští a místy spíš recituje, než aby předváděl působivé táhlé vokální linky. A co nejhorší, z jeho projevu prakticky zmizely emoce. Dřív mě z jeho vokálu mrazilo prakticky nepřetržitě a to mi tady chybí v první řadě. Z celé desky mám navíc pocit, že přehnaně umírněná produkce a zbytečná snaha o teatrálnost a velkolepost tentokrát nějak zastínila samotný skladatelský proces. Jako by pánové zapomněli, že i když se v jiných oblastech třeba přetrhnete, bez silných skladeb se dobré album udělat nedá.
Netvrdím však, že na albu není ani jedna. Mezi ty silnější kousky patří již zmíněný otvírák. Skvělé je také hostování Jona Olivy ve skladbě „The Zodiac“ – právě díky jeho hlasu a atmosféře patří k těm nejsilnějším vůbec. Hodně mi přirostla k srdci také „Hunter´s Season“ – má skvěle vrstvený refrén, to funguje prakticky vždycky. Jen mě mrzí, v tomhle případě extrémně, že v něm Khan nejde ještě víc do výšek, pak bych neměla žádný problém a s chutí zařadila tenhle kousek mezi svoje nejoblíbenější. Mezi plusy bych ještě zmínila bonusovou „Where the Wild Roses Grow“. Sice rozhodně není lepší než originál Nicka Cava, ale i ona má mrazivou atmosféru a Chanty Wunder v ní předvedla skvělý vokální výkon. I
když výše zmíněné kousky jsou povedené, ve výsledku má album mnohem víc mínusů. Hned druhá skladba „If Tomorrow Came“ je pokusem o klasickou speedovou pecku, která se rozhodně nepovedla tak, jak měla. Kamelot uměli podobné kousky mnohem, mnohem lépe. Píseň má sice docela povedený refrén, ale ve srovnání s předchozí tvorbou prostě neobstojí. Kamelot byli také vždycky dokonalí v psaní pomalých skladeb – právě v nich mohla všechna ta vášeň a procítěnost nejlépe vyplout na povrch. „House on the Hill“ je dost chabým pokusem o podobný typ skladby. Je to zbytečná a utahaná věc, naprosto bez emocí. Kapela také přišla s „Poetry for the Poisoned“, která se skládá ze čtyř krátkých částí. Je tu očividná snaha o druhou „Elizabeth“, ovšem opět s navalnými výsledky. Tenhle „opus“ je snad největším průšvihem alba a já v něm cítím až zoufalý nedostatek inspirace. Totéž ostatně platí o dalších skladbách – „My Train of Thoughts“ je snahou o nátlakovou atmosféru, ze které vyšla jenom zoufalá nuda a věci jako „Seal of Woven Years“ nebo „Once Upon a Time“ vůbec nemusely spatřit světlo světa a vlastně by se vůbec nic nestalo.
„Poetry for the Poisoned“ bylo Khanovou labutí písní. Myslím, že většina fanoušků, včetně mě, byla jeho následným odchodem z kapely hluboce zasažena a s přihlédnutím k jeho předchozí úžasné práci za mikrofonem je to samozřejmě nekonečná škoda, obzvlášť, když to zatím vypadá, že s kariérou muzikanta švihnul natrvalo a prakticky zmizel z povrchu zemského. Jenže, na druhou stranu, když tak poslouchám tohle album (a navíc když už víme, jak to dopadlo na tom následujícím), mám pocit, že kapele se nemohlo stát nic lepšího. Když se věci nedělají na sto procent, většinou se to rychle ukáže. Možná, že jsem tentokrát v hodnocení až moc přísná, ale na víc to bohužel nevidím. Ačkoli v rámci žánru je to album ucházející, výkony hudebníků jsou jako vždy úžasné a místy deska nepostrádá ani atmosféru, ve srovnání s předchozí tvorbou je to obrovské zklamání.
|
