Švédský melodic death jsem si zamiloval od okamžiku, kdy jsem poprvé viděl videoklip k songu „Touch Of Red“ od IN FLAMES, díky čemuž se i tato kapela stala mou srdcovou záležitostí. Švédský cit pro melodičnost mi učaroval víc než finský melodeath postavený více na kytarové virtuozitě a klávesách – přesto nepohrdnu ani touto formou. Ke svým oblíbeným švédským kapelám řadím i SOILWORK, a pro mnoho z vás jistě nebude překvapením, že jsem se k nim dostal díky invertovaným klipům „Rejection Role" a "Trigger“ (IN FLAMES). Za 18 let kariéry vydala parta kolem zpěváka Björna nejednu zajímavou desku. Ve chvíli, kdy na svět přišli SOILWORK se songem „Spectrum Of Eternity“ z chystané dvojplacky „The Living Infinite“, jež vyšla koncem letošního února, zbystřily moje svaly na krku i sluchovody.
První desítku otevírá již známý singl „Spectrum Of Eternity“, který mě osobně na poprvé odrovnal. SOILWORK zvolili zcela jiný přístup, než jsem byl od nich zvyklý. Struktura písně, obsahující několik forem tvrdé muziky, počínaje symphonickým nástupem, vybuchujícím do ohlušující salvy kopáků a Stridova řevu, jasně inspirovaném v black metalu, skočí na vlnu typického melodeathu SOILWORK dřív, než se vzpamatujete. Našlapaný refrén, stále jedoucí na nitru přeskočí do řekněme „breakdownu“ a sóla, díky kterému nevíte, kde je sever. Přesně takové jsem čekal, že bude „The Living Infinite“. Není. Je pravda, že na zbytku prvního CD kapela udržuje linii překvapení a různě mění své podoby ve velmi krátkém čase. Ale pak to dopadne tak, že z celého songu „Tongue“ mi v hlavě zůstal pouze – ač přímo famózní – refrén a střed písně, stojící na kopácích Dirka Verbeurena. Jediná věc, která zvukem připomíná SOILWORK jako takové, je „The Living Infinite I“, která skoro jakoby vyskočila z desky „Stabbing The Drama“. Nechápejte mě špatně, hudba je to dobrá a nějaká progrese je vždycky nutná. Mám ale pocit, že Strid se zapomněl v THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA (což byla mimochodem vynikající záležitost) a všechny sloky jako by jely podle amerických standardů a „švédské“ zůstaly pouze refrény, které si ponechaly silnou hitovost a melodičnost. Poslední song, který na prvním albu stojí za zmínku, je „The Windswept Mercy“. Typicky švédské riffy a silný Björnův vokál v melodické rovině dělá z této jednoduché skladby dobře zapamatovatelnou a koncepčně zcela fungující věc. Navíc zde zpívá jediný host – anglický zpěvák Justin Sullivan (NEW MODEL ARMY)
Jaké je druhé CD? Jiné. Pocítit to můžete hned v „Long Live The Misanthrope“, která má v sobě zvuk death metalové kytary, a i hra v podobě komplikovanějších figur zní poněkud jinak. Když pak opomineme melancholickou „Antidotes In Passing“, na tripu jedoucí „Leech“ a na první část navazující „The Living Infinite II", dala by se druhá část dvojalba nazvat jako progresivní metalcore s výpady do hard rocku – což zní trochu krkolomně, ale u tak experimentem vonící desky, proč ne. Jediné, co hraje SOILWORK do karet, aby nespadli příliš hluboko na úroveň moderních corových kapel, které se podobají jedna druhé jako vejce vejci, je stále originální vokál Björna „Speeda“ Strida, který na novince použil některé prvky ze svého vedlejšího projektu z loňského roku. Ach, SOILWORK, co jste mi to provedli. Nemá cenu se dále rozepisovat o druhé půli, protože bych pouze začal recyklovat předchozí odstavec.
Moji švédští oblíbenci přišli s dvojalbem, z kterého mám pocity zamotanější než sluchátka, která vytáhnete z kapsy. Vydat najednou skoro hodinu a půl hudby je u kapely, která není prog rockovou partou, docela riskantní. SOILWORK se pokusili vydat nové album bez pomoci jednoho ze zakladatelů, Petera Wicherse, a za sebe musím říct, že to není nejšťastnější krok. Experimentů je tu tolik, že se kapela začala motat ve vlastních nápadech a poněkud ztratila svůj profil, který jí díky deskám jako „Stabbing The Drama“ nebo „Figure Number Five“ vynesl velké renomé. Jistě, nejedná se o takový „propadák“ jako v případě BULLET FOR MY VALENTINE, ale „The Living Infinite“ ztratilo hodně z chytlavosti, jednoduchosti a přesnosti švédského metalu, na úkor americké tendence šperkovat až do okamžiku, kdy přes naleštěnou vitrínu nevidíte šperk. Kdyby se nejednalo o dvojalbum, byla by moje výsledná reakce asi o něco veselejší, ale teď tu mám před sebou těžko stravitelnou desku, která po čase asi upadne v zapomnění. A nebo vše, co jsem napsal výše, je omyl, za který si vyslechnu nepěkné reakce – ale i ty si rád přečtu.
Převzato se svolením serveru Heavy Metal Hell
|
