„Zpočátku jsme jenom kopírovali Vanilla Fudge. Ty jsme prostě milovali, stejně tak jako Hendrixe nebo Cream. Nedělali jsme nic,
než jsme ve své tvorbě prolínali prvky jejich hudby,“ řekl o prvním období Ritchie Blackmore. Sám už s kapelou v době, kdy vznikala
trojka, která nesla prostý název „Deep Purple“, spokojený nebyl. Nebyl spokojený ani s prací producenta Dereka Lawrence. Přesto v lednu
1969 šla kapela znovu do studia, aby stvořila třetí album během sedmi měsíců.
I na něm se podepsalo pekelné tempo, v jakém kapela pracovala. Ovšem z historického hlediska má „Deep Purple“ význam v tom, že kapela
přestala spoléhat na převzaté věci, když na albu vmáčkla jen tklivou coververzi „Lalena“ od skotského písničkáře Donovana. Dalších sedm písní
nese nejčastěji jména Evanse, Blackmorea a Lorda. Ruku k dílu přidal také basista Nick Simper a dokonce i bubeník Ian Paice.
Z dílny posledně jmenovaného pochází hned úvodní „Chasing Shadows“, a když si ji poslechnete, je jasné, že nikdo jiný než bubeník takovou
věc nemohl napsat. Polovina skladby je totiž Paiceho exhibice, kdy konečně tento, v té době jednadvacetiletý mladíček, vystčil růžky
a ukázal, co umí. Jeho bubenické sólo na konci květinové éry působilo jako rána kladivem mezi oči. Naproti tomu následující „Blind“ je
nevýrazná skladbička, která kolem vás profrčí jako rychlík a nezanechá žádný dojem. Převzatá „Lalena“ naopak v sobě má
trochu space rocku a trochu popu, což z ní činí zajímavou věc.
„Fault Line/The Painter“ je tvrdší věc, kterou už Deep Purple představili pod názvem „Hey Bop A Re Bop“. I když kapela na ni sázela, že by se
skladba mohla stát hitem, nic z toho nebylo. Blackmore se zde předvádí, když nepřestává sólovat, což mu vydrží i v další „Why Didn´t Rosemary“.
V této skladbě je nejzajímavější textová složka, která je inspirována hororem Rosemary´s Baby od režiséra Romana Polanského, ve kterém si zahrála i jeho
přítelkyně, herečka Sharon Tate. Přesně ta Sharon Tate, kterou do vydání desky „Deep Purple“ v srpnu 1969 stačili spolu s dalšími obyvateli
jejího losangeleského domu zavraždit šílení narkomani, členové sekty Rodina Charlese Mansona.
„The Bird Has Flown“ zaujme jednoduchým kytarovým riffem ve stylu psychedelie šedesátých let. Podle basisty Nicka Simpera měla právě
tahle věc být dalším hitovým singlem, který by jim zajistil popularitu v Americe. „Chtěli jsme se tam dostat a něco z toho vytěžit,“ říká basista.
Což se ovšem nepovedlo a „The Bird Has Flown“ se naprosto minula účinkem. Desku uzavírá monumentální dvanáctiminutová kompozice „April“, která je nejoblíbenějším kouskem Ritchieho Blackmorea z celé desky. Jeho kytarové sólo v začátku skladby patří mezi ty lepší, které kdy Mistr
nahrál. Skladba se pak láme do pseudosymfonického jamu, který vytvořil Lord, a pak s nástupem Evanse končí klasickým soundem Deep Purple té doby.
Končila šedesátá léta. Vraždy Mansonovy Rodiny a smrt mladého černocha z rukou Hell´s Angels při koncertě Rolling Stones v americkém Altamontu
dopadla na celou hudební scénu jako černý mrak. Z hippies se staly už jen nepřemýšlející vyfetované trosky. Byl prostě čas na změnu. Deprese, která scénu zasáhla,
se projevila i v Deep Purple. Kapelník Blackmore byl stále více nespokojený s projevem Roda Evanse, lidsky si nesedl ani s Nickem Simperem.
Chtěl dělat tvrdší muziku a protřeboval na to nutně jiné lidi. Brzy je objevil v kapele Episode Six...
|
