Zeptáte-li se mě, jaký mám vztah k revivalům, odpovím jednoznačně – nemám je rád. Ale nic není černobílé. Takže začneme-li otázku rozpitvávat podrobněji, na jejím konci už třeba nebude odpověď tak radikální. Vždyť v některých případech prostě neexistuje jiná možnost, jak svého oblíbence vidět, než zajít na revival. A pokud se v téhle kategorii zadaří nejen hudebně, ale i vizuálně (namátkou mě napadají kdysi dávno mnou spatření slovenští Brouci) pak jde skutečně o umění. Pak je tu kategorie druhá – interpreti, kteří ještě fungují (či nedávno fungovali) a možnost, že se v našich končinách objeví, existuje (i se tak v nepravidelných a různě dlouhých intervalech děje). Byť tady už jsem méně tolerantní (přes to, anebo možná proto, že se pár mých známých a kamarádů v podobných projektech angažuje), přece jen to lze brát jako zajímavou zábavu.

Důvod toho, proč tenhle úvodník vlastně vznikl, je kategorie mnou označovaná jako hudební prostituce. Článek na toto téma jsem začal tvořit již před třemi lety, když jsem na jedné plakátovací ploše v Hradci viděl na sebe nalepené plakáty na koncert Kabátu a Kabátu revival. Koncerty od sebe dělilo jen pár kilometrů a pár hodin a já si říkal, jestli to kabátím prostitutkám nepřijde minimálně blbé. Nu, dobrá, Kabáti jsou přece jen fenomén a zas tak často nehrajou (byť v momentě, kdy revival vydá vlastní DVD, je asi něco špatně). Co mě však aktuálně dostalo do kolen, byl plakát, zvoucí na koncert kapely Divokej Bill revival. A když jsem nevěřícně hledal na netu, zda něco takového fakt existuje, dorazilo mě, že už zanedlouho se koná společné vystoupení revivalů Tří sester a Divokého Billa (a dají se celkem snadno vyčuchat i zmínky o revivalu Alkeholu či (považte!) Tomáše Kluse...)

Proč to píšu, když těmito řádky stejně nic nevyřeším? Protože mám pocit, že se svět zbláznil. A doufám, že mi jednou někdo vysvětlí, co posluchače vede k tomu jít se mrknout na bezostyšné vykradače, když snadno dostupný originál hraje jen o vesnici vedle za obdobný peníz jako plagiátor…

Savapip 27.5.2013