Je těžké objektivně hodnotit hudební dílo, které je pro mě srdeční záležitostí. Do této kategorie bych bez dlouhého zaváhání zařadil i pátou desku od finských Nightwish, které mě ostatně přivedlo i k samotnému žánru. Podle zdejších reakcí je však patrné, že názory na vrchol v diskografii této kapely nejsou zcela jednotné. Všichni se ale asi shodneme, že Finové během své první éry (kdy za mikrofonem stála fenomenální Tarja Turunen) dokázali vytvořit naprosto originální styl, jímž se inspirovaly stovky muzikantů po celém světě.
Nebudu zbytečně chodit kolem horké kaše. „Once“ i s odstupem času hodnotím ve svém hodnotícím žebříčku ze všech desek Nightwish nejvýše. A to jsem si vědom, že se kapela (počínaje deskou „Century Child“) vydala trochu „komerčnější“ cestou. Tento vývoj se mi ale prostě jeví jako zcela spontánní. Unikátní směr byl zachován, jenom byly nahrazeny staré přísady za nové. Hudbě už tedy tolik nedominuje atmosféra, která byla tolik patrná u dvojice alb „Oceanborn“ a „Wishmaster“. Protagonisté se zjevně nechtěli opakovat a raději se zaměřili na celkovou strukturu a aranžmá skladeb, které detailně propracovali. Díky symfonickému londýnskému orchestru navíc vytvořili tu správnou „soundtrackovou“ epičnost, rozhodně ale nezapomněli na metalový základ (viz řezavé kytarové riffy v „Romanticide“).
Tarja odvádí jako vždy skvělou práci. Je opravdu neuvěřitelné, s jakou lehkostí dokáže všechny party vyzpívat. Na některých místech se dokonce nově ukazuje i v dosud neslyšených („neoperních“) polohách. Její projev se mi tak oproti minulé desce zdá emotivnější. Toho si můžeme všimnout třeba ve skladbě „Dead Gardens“, kterou jsem vždy považoval za černého koně na albu. Její hlas zde skutečně hladí po duši. Marco svým dravým vokálem opět tvoří skvělý kontrast, jeho častější využití je tedy pochopitelné. Písně jako „Wish I Had An Angel“ či „Planet Hell“ jsou ostatně i dnes koncertní povinností.
Nightwish ukázali také velkou sílu v delších kompozicích (což už naznačili skladbou „Beauty Of The Beast“ z již zmíněného předchůdce). Řeč je jednoznačně o nejepičtější záležitosti „Ghost Love Score“, kde jsou díky orchestru využity některé prvky filmové hudby. Nechybí tak dramatičnost, gradace ani početný sbor. Na podobném principu je postavena i baladická „Creek Mary's Blood", která je navíc okořeněna působivým indiánským zpěvem.
Album „Once“ uzavírá jedno krásné a úspěšné období, na které mnoho fanoušku vzpomíná s velkou nostalgií. Já osobně ho poslouchám už několik let a ještě mě neomrzelo. Styděl bych se tedy, kdybych nesáhl po nejvyšším hodnocení.
|
