Tito norští vyznavači tvrdšího gothic metalu jsou prostě smolaři.
Přitom to zpočátku vypadalo velice dobře. ToT totiž patří k prvním kapelám, které pracovali s jistým modelem „kráska – zvíře“….tedy growling kontra ženský zpěv. Začínali, když byl tento styl v rozpuku. Z Norska kromě nich ještě zářili Theatre of Tragedy nebo Tristania (zpěvák Ronny Thorsen s nimi natočil album "World of Glass").
Na Trail of Tears je skvělé, že každé album je trochu jiné, přesto po celou kariéru zůstali věrni svému žánru.
V roce 2007 začaly jejich problémy. Ještě před vydáním desky „Existentia“ jela kapela koncertovat do Mexika, kde však zjistili, že vše bylo špatně domluveno a koncerty se nekonají. To vyústilo v rozpad, kdy ToT opustila polovina jejich členů. Zpěvák a vůdce skupiny Ronny Thorsen to však nevzdal. Přijal zpět bývalou zpěvačku Cathrine Paulsen a pustil se znovu do práce. „Bloodstained Endurance“ z roku 2009 dávalo naději na lepší zítřky. Jenže Napalm records jim neprodloužilo smlouvu a tak trvalo další tři roky, než se upsali Massacre records.
A to už se dostáváme k nové desce „Oscillation“.
Nová smlouva, velká očekávání, zajímavá videa před vydáním (kapela se stylizovala do posádky zaoceánského parníku z první poloviny minulého století – vymazlená grafika bookletu s tím zcela koresponduje) …a pak najednou – zpráva na jejich FB profilu, že Ronny Thorsen odchází. Pro mne jako skalního fandu to byla rána. Zakládající člen že by jen tak odešel? No a druhý den zase vyjádření jeho, že je to naopak – že odchází Cathrine a že ona lže. Nakonec to vypadá tak, že Thorsen bude v hudební kariéře pokračovat v novém projektu (kam přetáhl i hlavního skladatele ToT - Endre Moea) a Tot je již minulost. Celá promotion nové desky tak vyšla poměrně vniveč.
Massacre records ji dále nijak moc nepropaguje…a to je škoda. Protože tohle je výtečná deska.
Úvodní kousek „Waves of existence“ vás nalodí na tu tajemnou starou bárku (z obalu desky) a začíná plavba. Gotický metal s řezavými riffy, srozumitelným a nezaměnitelným growlingem v refrénu vystřídá povznášející ženský vokál. V podstatě se jedná o typickou a klasickou podobu gothic metalu, tak jak se hrál v devadesátých letech. Někdo by řekl – to už tady všechno bylo. Bylo, jenže ToT umí navodit pohlcující atmosféru, která se drží po celou dobu nahrávky a budí dojem koncepčního alba. Navíc deska působí dramaticky, filmově. Hodně k tomu dopomáhá výborný výkon zpěvačky Cathrine, která zvládá soprán, skoro i swingové pojetí zpěvu, afektovaný křik a umí i řádně zpívat pěkně od podlahy rockově. Její variabilita „Oscillation“ hodně povyšuje. S Ronnym jí to neskutečně ladí a člověku je líto, že je to patrně naposledy, co tyhle dva slyší pohromadě.
V půlce desky přicházejí její dva vrcholy. „Path of destruction“ si nechává Cathrine zcela pro sebe. Musím říci, že tak krásnou baladu jsem již dlouho neslyšel. Skladba je opravdu okouzlující a posluchač zpěvačce její pocity opravdu věří. Následující „Vultures Guard my Shadow“ je dle mého největší peckou celého alba. Šlapavá rytmika, zapamatovatelné melodie, „štěkající“ Ronny (pasáž před refrénem).
Na první (možná i na další dva) poslechy působí skladby velice jednoduše. Dobře se poslouchají. Jenže ono je v nich stále „co poslouchat“ i po deseti opakováních. Spousta detailů a hodně nápadů dobře maskují i zvuk, který není prvotřídní. Ne, že by byl špatný, ale oproti kapelám z „první ligy“ mi přijde slabší. Možná i díky tomu je v mých uších deska „měkčí“, než její předchůdci. Ale to vůbec nevadí. Vše je podřízeno celkové atmosféře nahrávky (to si myslím, že je u gothic metalu dost důležité) a její dramaturgii.
Trochu se přitvrdí (ve zvuku kytary) v „Our Grave Philosophy“.
Po ní však přichází vlastně dost popová „Lost in Life“, která by se krásně hodila do rádií. Eradicate“ je opět v rámci ToT klasickou skladbou a tím i celá plavba (poslech] končí. Limitovaná edice ještě obsahuje dvě skladby – a musím říci, že velice povedené, proto, kdo se rozhodne pro koupi, doporučuji si obstarat právě „limitku“.
„Oscillation“ je jedna z těch desek, které jsou návykové. V rámci žánru se jedná o naprosto úžasnou desku (nepřeháním). Znovu opakuji – je to strašná škoda, že kapela končí. Jednalo se vlastně o posledního zástupce toho klasického stylu „kráska – zvíře“. Theatre of Tragedy začali hrát spíše rock v kombinaci s elektronikou, aby posléze skončili. Tristania se rozvíjela, rozvíjela, až je z ní v podstatě prog metalové těleso (ale skvělé). Draconian jsou spíš doom metalovou kapelou…. a ti ostatní? Ti jsou v mých uších spíš jen slabými odvary výše zmíněných.
P.S.: Neslyšel jsem všechna gothic metalová alba:-)……takže pokud znáte ještě nějakou kapelu, která by mohla v rámci žánru patřit mezi špičku, klidně ji do komentu napište.
|
