Přestože předchozí „Purpendicular“ po komerční stránce neznamenalo bůhvíjaký úspěch, bylo natolik kvalitní, že kapela prokázala své právo na další existenci. Na život po Blackmoreovi. V kapele díky kliďasovi Morseovi byla dobrá atmosféra a nic nenasvědčovalo tomu, že by se další deska neměla tvořit lehce. Jenže s čím nikdo moc nepočítal, studnice nápadů Deep Purple začala najednou pěkně rychle vysychat. Můžeme spekulovat o tom, zda na to má vliv Blackmoreův odchod nebo prostě už kapela nedokázala přijít s další skvělou deskou. Protože, řekněme si to na rovinu, „Abandon“ je nejhorším albem, které kdy tahle kapela vydala.
„Any Fule Kno That“ by mohla být považována za jednu z nejlepších skladeb kolekce. Má vcelku zapamatovatelný refrén a slušný rockový groove. Fanoušci ji na prvních koncertech po vydání desky přijali, ovšem brzy se ze setlistu vytratila. Není divu, přestože to není špatný kousek, nemůže se v žádném případě srovnávat se stálicemi koncertních playlistů. Druhá „Almost Human“ je takové pětiminutové plácání odnikud nikam. Skladba se potácí, není na ní ani zbla výrazného místa a působí vatovitým dojmem. To následující „Don´t Make Me Happy“ je na tom o něco lépe. Úvod navodí náladu slavné „When A Blind Man Cries“, ovšem potom skladba žije svým životem. Má bluesovou náladu a Gillan, přestože je slyšet, že jeho hlas působí trochu unaveněji, předvádí velmi slušný výkon.
Se „Seventh Heaven“ přichází vrchol alba. Po poklidném úvodu, kdy kapela působí až spacerockovým dojmem, vybuchuje Morseova kytara a hned se dává do souboje s Lordovými hammondkami. Ze „Seventh Heaven“ je cítit živočišnost a radost ze hry. Což ovšem neplatí o následující „Watching The Sky“, která jasně ukazuje, že i Deep Purple můžou dojít nápady. Ono je to v podstatě skoro po zbytek celé desky. Výjimku rozhodně tvoří „Fingers To The Bone“, která koketuje s náladou, jakou měla na předchozí desce „A Touch Away“. Prim v ní hraje skoro středověká Morseova kytara a Gillanův přesvědčivý přednes, ovšem zahanbit se se svým klavírním sólem nenechá ani Lord.
Následující „Jack Ruby“, „She Was“ a „Whatsername“ jsou opět skladby, které jsou na desce „jen proto, aby se neřeklo…“ Těžko budete hledat nějaký záchytný bod, prostě tahle trojice demonstruje tak trochu bezradnost, ve které se Deep Purple po odchodu Blackmorea ocitli. Situace se trochu zlepší příchodem „69“, což je divočejší kousek ve stylu raných Deep Purple. „Evil Louie“ opět kapelu strhává do šedi průměru a závěrečná „Bludsucker“, což je pochopitelně nově přehraná skladba z památné desky „In Rock“ jasně ukazuje, že své nejlepší chvilky má kapela za sebou. Z desky vyčnívá, a i když nová verze nemá takovou sílu jako ta původní, je jasně vidět, že Blackmore přece jen kapele chybí. Nejvíce v této verzi překvapil Gillan tím, že je stále schopen prezentovat divoké výkřiky jako v roce 1970.
Jak jsem už zmínil, „Abandon“ je rozhodně nejhorším albovým zářezem v diskografii Deep Purple. Deska se v Anglii ani v Americe nedostala do žebříčků, kapela se na pár let zříká studiové činnosti a vyráží na nekonečná světová turné. Ta si začínají vybírat svou daň. Po komponování nové muziky lačný Lord hraje koncerty se stále menším zápalem, až se nakonec rozhodne pro odchod. „Už mě nebavilo hrát pořád ty samé staré skladby dokola. Cítil jsem, že svoji úlohu v Deep Purple neplním tak dobře,“ svěřil se legendární klávesista. Chtěl dělat vážnou hudbu, chtěl se věnovat i blues. Proto musel své kolegy požádat o uvolnění z kapely. Poslední koncert s Deep Purple odehrál 19. září 2002.
|
