Letošní ročník uběhl skutečně bleskově. Většinou toho mají všichni čtvrtý den plné zuby. I tentokrát festivalový areál trochu prořídl, ale rozhodně ne tak výrazně, jako v předchozích letech. I neděle rozhodně měla svoje horká želízka a to nejžhavější z nich mělo přijít až úplně nakonec. Po pěti letech se na vizovické pódium vrátila Avantasia, která slibovala tříhodinovou megashow. Před námi byl ale ještě celý den, který bych v ideálním světě začala už německými Emergency Gate, ale v jejich hrací čas jsem nebyla schopná ani vstát na snídani, natož se dopravit do areálu. Tak snad příště.

Mikka: Můj vztah ke skupině Xandria je hodně zvláštní. Alespoň pokud se budeme bavit o jejich nejnovějším albu „Newerworld’s End“. Nový směr, kterým se na něm ubrali, se mi zpočátku moc nezamlouval (hlavně kvůli přílišné nápodobě finských Nightwish). Jenže pak přišlo společné turné s nizozemskými symfoniky Epica, při kterém zavítali i k nám. Jejich show zde byla doslova strhující, o čemž svědčil i velký ohlas u diváků. Podobně to vlastně probíhalo i ve Vizovicích. Publikum vytvořilo kapele perfektní atmosféru, Němcům tak stačilo svoji formu jen potvrdit. Největší prostor logicky dostala již zmíněná rok stará novinka, z které zaznělo až devět skladeb. Ty mají v živém podání opravdu silné kouzlo, na všechny připomínky jsem tak rázem zapomněl. Manuela předvedla jistý výkon, za který by se ani Tarja nestyděla. Kromě nových skladeb jako „Valentine“, „Blood on My Hands“ či „Forevermore“ zazněla i moje oblíbená „Ravenheart“ nebo emotivní „The End of Every Story“. Fanoušci mohli být maximálně spokojení.

Anneke van Giersbergen byla mezi ostatními kapelami trochu jako zjevení. Vlasně spíš taková pohádková bytost. Už jí chyběla jenom zelená špičatá čepička, aby vypadala jako malý elfík. Ale vážně, její vystoupení přineslo do areálu naprosto pohodovou atmosféru. Zpěvačka se neustále usmívala, pořád říkala publiku, jak je od něj hrozně milé, že se dostavilo, a občas i pobavila, třeba když technické problémy se svou kytarou a následnou prodlevu komentovala slovy: „Nojo, ženy a technika.“ I když nejsem nijak velký fanoušek The Gathering, bezmezně obdivuji její vokální party v Ayreon. Vypadalo to, že se Anneke ani nemusí snažit a přitom se jí z úst linou naprosto dokonalé tóny. Největší rozruch mezi fanoušky její bývalé formace pak bezpochyby vyvolala skladba „Strange Machines“, při které se člověk opravdu neubránil husí kůži, a to i přes horko, které panovalo. Je sice pravda, že mnohem lépe by její vystoupení vyznělo v komornější atmosféře nebo aspoň za tmy, ale i tak to bylo takové pohlazení pro duši a zajímavá změna.

Mikka: Na zpěvačku Anneke van Giersbergen mám velkou slabost. Ať se totiž tato sympatická Holanďanka objeví kdekoli, vždy to stojí za to. Její všestranný hlas v minulosti využily kapely a projekty jako Anathema, Moonspell, Devin Townsend Project, Ayreon, Within Temptation a mnoho dalších. Velké zkušenosti jí proto umožňují vystupovat pod svým vlastním jménem, a to nejen v malých klubech, ale i na velkých festivalech. Kromě nesporné pěvecké kvality však jistě oceníte i její neuvěřitelnou živelnost a energičnost. Podobně by se dala charakterizovat i deska „Everything Is Changing“, kterou teď prezentuje po Evropě. Celé vystoupení bylo velmi příjemné, osvěžující a hlavně plné energie. Z Anneke vokálu šel mráz po zádech a já si užíval každou sekundu. Pro mě jeden z největších zážitků na festivalu!

Speciální dvojkoncert Leaves‘ Eyes a Atrocity mě popravdě řečeno hodně zklamal. Prvně jmenovaní mému vkusu sice celkem lahodí, ti druzí už však tolik ne. Celé vystoupení odstartovalo death metalem v podání Atrocity, z kterých čišelo obrovské nasazení. Mnozí se proto ihned odvázali a headbanging mohl začít. Zpočátku sice trochu zlobil mikrofon, ale jinak se dá mluvit o slibně rozjeté show. Jenže pak se na pódiu objevily (pro mě celkem nepochopitelně) dvě polonahé tanečnice. Co tím Němci sledovali, to je mi záhadou. Po několika odehraných skladbách se celá scéna proměnila do modré barvy a z pozadí vyběhla křehká Liv Kristine. Leaves‘ Eyes mohli začít! Těm už však zbýval čas jen na šest skladeb. Z jejich nejnovější (a podle mě nejlepší desky) „Meredead“ tak zazněla pouze „Velvet Heart“. Liv neměla navíc nejspíš svůj den, těch falešných tónů jsem zaznamenal poměrně dost. Spojení těchto dvou žánrově odlišných kapel se mi prostě zdálo trochu nešťastné.

Powerwolf se na Masters vrátili po dvou letech (minulý rok si ovšem udělali zastávku na Metalfestu) a tentokrát dostali mnohem příznivější hrací čas a přilákali pod pódium nepoměrně větší a hlasitější publikum, než posledně, což jenom dokládá, jak raketově poslední dobou stoupla popularita téhle vlkodlačí bandy. Zároveň ovšem (pro ně ostatně klasicky) rozdělili návštěvníky festivalu na dvě půlky - na ty, co se skvěle bavili jejich živelnou show (a že jich tentokrát bylo požehnaně), a na ty, co jen nechápavě kroutili hlavou a zhnuseně opouštěli plochu. To už je úděl kapel s vyhrocenou image, v tomto případě jak vizuální, tak hudební. Otevíralo se peckou „Sanctified with Dynamite“ a vedle osvědčeného průřezu hity se dostalo na dvě novinky, a sice „Amen and Attack“, která reprezenovala album v předstihu na EPčku, a v té době ještě anonymní „Coleus Sanctus“, která, musím říct, i přesto fungovala naživo naprosto parádně. Výborná byla klasicky i po sobě následující osvědčená dvojice „Werewolves of Armenia“, při které si frontman Attila vyzkoušel, jestli publikum zná správnou odpověď na to, když řekne „HU“ a „Ressurection by Erection“ i s varováním, že skladba není pro děvčata. Narozdíl od „Saturday Satan“, která jim byla naoplátku věnována. Už jsem sice od Powerwolf viděla i lepší výkony, navíc trochu haproval zvuk kytar, ale na druhou stranu, i jejich koncertní standard je pořád velká porce zábavy a pódiové akce. A publikum je milovalo.

Mikka: Powerwolf sklidili vlastně podobný úspěch jako loni Sabaton. A to ještě před pár lety začínali v brzkých poobědních hodinách. Němci přívětivého času využili maximálně a fanouškům naservírovali přesně to, po čem tolik toužili. Snadno zapamatovatelné melodie, chytlavé refrény a žádné komplikované postupy. Asi nemusím detailně představovat. O tuto hudbu je prostě zájem a Powerwolf ji umí podat opravdu velmi dobře!

Avantasia přijela, stejně jako posledně, s hvězdnou sestavou a tentokrát i s příslibem opravdu monstrózně dlouhé show. Z původně slibovaných tří hodin sice nakonec zbyly jen dvě a půl, ale kapele do toho času podařilo nacpat celých osmnáct skladeb, z nichž byla navíc velká část pěkně dlouhá. Celý cirkus odstartovalo intro Richarda Strausse „Also Sprach Zarathustra“, známější spíš jako úvodní melodie z filmu „2001: Vesmírná odysea“. Pro mě byl koncert rozdělen na dvě absolutně odlišné poloviny. Celý úvod totiž patřil skladbám z nové desky - zazněly „Spectres“ alias ABBA revival a zbytečně natáhlé a nudné „The Watchmaker´s Dream“ a „The Great Mystery“. Už jsem skoro začínala mít pocit, že tohle celé bude průšvih a jedna dlouhá nuda, když v tom se vše zlomilo. Zaznělo intro „Prelude“, na pódiu se objevil Michael Kiske a bravurně vystřihl naprostou klasiku „Reach Out for the Light“. Moje nálada byla rázem na naprosto opačném pólu a už tam vydržela. Vystoupení Avantasie bylo přehlídkou skvělých hlasů. Eric Martin se výborně popasoval se skladbami „Promise Land“, „Twisted Mind“ nebo „Dying for an Angel“ a moc mě potěšilo, že Thomas Rettke se konečně objevil na pódiu také jako sólový pěvec, když podpořil Tobiho v „The Wicked Symphony“. Těžkou úlohu měl Oli Hartmann, který musel zaskočit za Ronnieho Atkinse, který si pár dní předtím polámal žebra a nemohl vystoupit. Nějvětším překvapením byl pro mě ale výkon Tobiase. Soudě podle jeho formy v posledních letech jsem si byla naprosto jistá, že tohle prostě nedá. A ačkoli bylo vidět, že je nachlazený, předvedl takovou vokální formu, jako už dlouho ne. K vrcholům celého vstoupení pak patřily klasiky „Avantasia“, balada „In Quest For“, kde zazářil Bob Catley, a naprosto brilantně pěvecky zvládnutá „Farewell", kde se ženských partů ujala Amanda Somervillle. Přiznám se, že jsem měla několikrát slzy v očích. A pak navíc došlo na kompletní opus „The Seven Angels“, což můžu v klidu pasovat na jeden z nejsilnějších koncertních zážitků, které jsem měla možnost prožít. Tobiho projev před závěrečnou „Sign of the Cross“ se nakonec protáhl natolik, že jsem si stihla nejen dojít na záchod, ale dokonce i koupit piva. Koncert utekl přímo závratnou rychlostí a skončil tak nečekaně, že to bylo jako probrat se z tranzu a trochu ublíženě si pomyslet: „Cože? Už? Já chci ještě!“ Opravdový vrchol festivalu se vším všudy!

Mikka: Tříhodinový setlist? Proč ne?! Avantasia si tento luxus může dovolit. Aby taky ne, když se Tobiasovi podařilo přimět tolik hvězdných osobností, aby s nimi odjely celé turné. Nebudu ale zbytečně opakovat to, co už detailně popsala má kolegyně Ray. Byl to úžasný zážitek, na který budu dlouho vzpomínat. Tobias si s sebou kromě exkluzivních hostů přivezl i obrovskou formu a skvěle sestavený setlist, na kterém bych vůbec nic neměnil. Vrcholem velkolepého představení se pro mě staly dlouho kompozice „The Seven Angels“ a „The Scarecrow“, které metalovou operu dokonale prezentují. Klobouk dolů!