Koncert Iron Maiden pro mě vlastně začíná už pár dní před ním. Pouštím si jejich desky, dívám se na videa, těším se. V pondělí 29. 7. 2013 nastal den „D“ a já vyrazil do Prahy. Cesta byla trochu nervózní. Na jednom úseku byla výluka a tak jsem se bál, zda stihnu rychlík v Ústí nad Labem. Bát jsem se nemusel, protože onen rychlík měl hodinu zpoždění.
Do Synot arény – kde se koncert odehrával – pouštěli od pěti hodin. Já dorazil v šest, ale problém to nebyl. Před arénou se prodávaly trička, vlajky a další předměty s tématikou Iron Maiden jak na běžícím pásu. Metaláci okupovali McDonald a všechny okolní hospody.
V půl sedmé se na pódiu, které zatím ukrývalo scénu pro IM, objevili Voodoo Six. Mladá kapela hrající energický hard rock docela potěšila. Rozhodně byli důstojnou předkapelou. Zejména se mi líbila hra sólového kytaristy, to se poslouchalo moc dobře.
Po svěžím deštíku přišla krátká doba klidu. Napětí narůstalo, člověk si říkal, už aby to začalo. No a vzápětí začalo – jenže ne Maideni, ale bouřka jako kráva. Přívalový déšť vyhnal většinu lidí z „kotle“ na tribuny a nakonec i do útrob stadionu. Vše to trvalo jen pár minut, ale promoklí byli snad úplně všichni. Také jsem dostal svou dávku zaručeně mokrých kapek.
Maideni měli začít hrát už ve tři čtvrtě na osm, ale tou dobou se na pódiu objevila četa s košťaty a hadry. Vysoušeli a vysoušeli. A já říkám díky! O dvacet minut později se z reproduktorů začaly linout notoricky známé tóny „Doctor, doctor“ od UFO a to znamenalo jediné – za chvilku to začne.
Už intro bylo velkolepé. Projekce znázorňující patrně globální oteplování vypadaly dobře a poté už první šleha „Moonchild“. To je i úvodní skladba alba „Seventh Son of a Seventh Son“, které se stalo páteří koncertu. Letošní tour „Maiden England“ je součástí již třetího dílu „History tour“, která kapela dělá v mezidobí vydávání nových desek. „Moonchild“ hřmělo nahlas a zpěv nebyl úplně čitelný. První skladba tedy neměla zrovna dokonalý zvuk, kapela již však od počátku ukázala, že do vystoupení dá vše.
Následující „Can a Play With Madness“ a „The Prisoner“ ještě byly trochu zvukově nevyvážené, ale poté se už vše srovnalo a nebýt občasných poryvů větru, zvuk by byl parádní. Bruce lítal po pódiu jak blázen a ještě stačil skvěle zpívat. Janick Gers pro sebe typicky tančil s kytarou. Harris využíval svých klasických grimas a ostatní také – prostě tak jak máme IM rádi. Scéna laděná do zmrzlé krajiny vypadala krásně a světelný park přivezli Maideni fascinující.
S „2 Minutes to Midnight“ přišly další várky deště a blesků, ale fanouškům až zas tak nevadily. Hrála přece největší heavy-metalová kapela všech dob. Bruce se dožadoval: „Scream for me Prag,“ a nezůstal nevyslyšen.
Vždycky jsem měl nejvíc rád ty epičtější skladby a tak prvním vrcholem koncertu byla pro mě „Afraid to Shoot Strangers“. Zvuk už skvělý, krásné osvícení a naprosto dokonalý Bruce. „The Trooper“ – klasika při které si Dickinson vždy obleče červenou uniformu a mává britskou vlajkou. Ale nově je to také značka piva! Byla to prima reklama, takže si ho asi objednám.
„Woe to you, on earth and sea, for the devil sends…“ – začátek slavného hitu „The Number of The Beast“. Energické podání písně sledoval z rohu pódia i sám ďábel. Prostředek koncertu i nadále patřil starým skladbám. „Phantom of the Opera“ a „Run to the Hills“. Při druhé jmenované nakráčel na scénu maskot Eddie v podobě generála Custera. V jedné ruce šavle (tou šel po krku Janicku Gersovi) a druhou pro změnu všechny „fuckoval“.
Trochu se zvolnilo v mé oblíbené „Wasted years“, kterou osobně beru jako druhý vrchol dne. Bruce stále dokazoval jak je úžasný. Dle mého nejlepší frontman na světě. Ani na chvilku neubral ze svého nasazení. Toho chlapa obdivuju.
Naprostý vrchol koncertu byla epická „Seventh Son of a Seventh Son“. V prostřední klidné časti, byl slyšet každý tón, každé hrábnutí do strun. Nad bicími trůnil Eddie ve své další inkarnaci s věšteckou koulí u sebe. Dickinson zpíval a vyprávěl. Má i herecký talent. Vytvořila se magická atmosféra a ke konci začala skladba opět nabírat na tvrdosti. Přítomna byla i klávesistka a člověku doslova tlouklo srdce do rytmu. Závěr skladby patřil kytarovým orgiím. Nádhera, pecka, bomba!
Napětí měla trochu rozptýlit klidná, milá, přívětivá „The Clairvoyant“, ale publikum bylo již nadšené a rozjeté. Všichni se bavili a myslím, že i kapela. Člověka až mrazilo, když začal stadion zpívat „Fear of the Dark“. Koncertní tutovka a jedna z nejlepších skladeb, co jsem kdy slyšel. Ne, koncert nemá slabou chvilku. „Iron Maiden“ – to už je prostě hymna. Eddie nás navštívil potřetí a ve své nejděsivější podobě. Jako na obalu „Seventh Son…“. V rukou cosi, co mi zpočátku připomínalo tlukoucí srdce…ale v tom srdci kdosi byl. Opravdu démonické. A jelikož skladba byla rozpalující, v jejím závěru šel plamen i z Eddieho hlavy. A vůbec, během několika písní, využili Iron Maiden pyrotechniku a ohně. Vždy efektně sladěné. Píseň dozněla. Eddie se odešel zchladit. A konec.
Konec??!!
Kdepak. Iron Maiden se vrátili. A to s mohutnou silou a rychlostí „Aces Hight“. Tady jsem si říkal, jak je možné, že to ještě uhrají a zpěvák uzpívá. Smekám svůj skalp. Dickinson zase smekl leteckou čepici, trochu si s ní popovídal a ohlásil „The Evil that man do“.
Další hit, další skladba, kterou snad každý fanda IM miluje. „Running Free“ – poslední položka koncertu. Achjo. Kapela děkuje a loučí se s publikem, které je naprosto promočené, ale vděčné. Bruce ukáže prostředníček směrem k pršícímu nebi, Nicko McBrain nahází do publika snad půlku svých bicích a kytaristé rozdávají trsátka. Konec.
Konec??!!
Ano, bohužel.
Z reproduktorů zní píseň z filmu „Život Briana“, což je klasické Maiden outro. Jak hodnotit koncert, po kterém jste naprosto vyřízení, že je konec? Dvě hodiny utekly jak nic. Sakra, bylo to skvělé! Ostatně, zažil jsem Iron Maiden potřetí a vždy to stálo za to. Jen mi přijde, že teď to bylo zas o chloupek lepší. Iron Maiden rozhodně patří mezi absolutně nejlepší koncertní skupiny na světě. A v Praze to potvrdili. Up the Irons!
|
