"Darkest White" je název již sedmého alba legendy gothic metalu kapely Tristania. Sedm desek, osmnáct let existence, mnohé změny v sestavě a přesto je Tristania stále silná a řekl bych, že nyní i nejsilnější. Největší slávu zažili v období konce devadesátých let, kdy žánr vzkvétal. Pro mě však největším milníkem v jejich diskografii asi navždy zůstane „Ashes“, které už tak trochu uteklo ze zaběhnutých gothic metalových klišé a ukázalo Tristanii jako progresivní a experimentální skupinu. Tváří a hlasem kapely byla až do roku 2007 Vibeke Stene. Jedna z nejlepších zpěvaček na metalové scéně (dokonce se o ní spekulovalo jako o možné nástupkyni Tarji Turunen u Nightwish). Fanoušci však její odchod tak úplně nestrávili a pro Tristanii to znamenal ústup z vydobytých pozic (myslím z komerčního hlediska a zájmu o kapelu).
A to je škoda. Protože dnešní Tristania zní svěže a jedinečně.
:Darkest White: se ponejvíce podobá (nebo může připomenout) již zmíněné „Ashes“. Úvodní „Number“ mi dává za pravdu. Začíná extrémním vokálem kytaristy Anderse Hildeho a skladba zní doslova ďábelsky. Temnotu prozařuje až v refrénu Mariangela Demurtas (nástupkyně Vibeke). Její hlas je jistý a silný. Myslím, že nové album ji zastihlo v ještě lepší formě, než měla na tom předešlém Rubikonu“. Titulní skladba je jedna z těch, které opravdu překvapí. Vlastně dosti přímočará rocková nálož, které dominuje čistý zpěv Kjetila Nordhuse (ex-Green Carnation, ex-Trail of Tears). Všimněte si – druhá píseň a už třetí hlas! Refrén je naprosto hitový a nakažlivý.
„Himmelfall“ je magický kousek. Zní vlastně dosti klidně, ovšem jen do reférnu, kde Mariangela zpívá vskutku výrazně. Zahryzne se vám do uší v pozitivním slova smyslu.
Tristania má zajímavé nazvučení kytar i bicích. Chvíli mi přijde, že poslouchám kytary ze sedmdesátých let a jindy znějí naprosto současně. „Requiem“ – to jsou vokální orgie a Mariangelina nejvýraznější píseň na albu. Dostala zde velký prostor a využila jej. Ovšem zazní opět i extrémní vokál. „Diagnosis“ a „Scarling“ vás budou hypnotizovat. Trochu i ukolébají, ale zároveň nenechají chladnými. Tristania pracuje s atmosférou a variabilitou svých písní.
Ze snění probudí „Night on the Earth“, jeden z nejtvrdších kousků na desce. „Cathedral“ patří k nemnoha písním, o kterých bych řekl, že opravdu spadají do škatulky Gothic metal. Jinak si myslím, že Norové jsou jinde. Mnohem dál.
A tak přichází na řadu vrchol alba – „Lavender“. Je to doják, je to smršť, která uchopí vaše srdce a nepustí až do konce písně. O nádherné vokály se postarali hned tři zpěváci - Kjetil, Mariangela a basák Ole Vistnes (to už je čtvrtý vokalista!). Úžasná věc. Je v tom mnoho emocí. „Cypher“ si vezme na starost Kjetil sám. Klidná věc se postupně změní v řekněme měkčí doom metal. V závěru ohromí zejména mohutnou kytarovou hradbou. U poslední skladby se prosím nelekněte. No vážně se vám to může stát. Z klídku totiž na vás začne „štěkat“ chrčivě kytarista Anders. „Arteries“ je spolehlivě nejtemnějším kouskem na albu a je podivně nervózní. A taky famózní. Kjetil v refrénu povznáší atmosféru z pekla až do nebe. A přidají se nakonec všichni vokalisté. Závěr je povznášející.
"Darkest White" skončilo.
Musím říci, že už dlouho ve mně nenechala žádná deska tolik pocitů. Album se dotýká duše a útočí na srdce. Možná to přeháním, ale hodnotím zhruba po třiceti posleších a stále magická aura této nahrávky funguje. Tristania jí musela věnovat hodně času a úsilí, výsledek totiž předčil očekávání. Vše je podrobeno celku. Kapela nemá hlavní zpěvačku, ale kolektiv skvěle sladěných hlasů. Zpěvy jsou zkrátka na Darkest White úžasné. Hudebně si myslím, že deska bude sedět především těm, kterým se líbilo „Ashes“. Tristania byla vždycky trochu napřed před žánrovou konkurencí, nyní se navíc tak nějak zařadila i trochu mimo a jde si vlastní cestou. Je jasně rozpoznatelná a jedinečná. Vůbec se nebojím dát vysoké hodnocení, tahle deska si to zaslouží.
|
