Pokud by se vyhlašovala soutěž o na první pohled nejklišovatější hudební nosič, mám svého favorita, na jehož vítězství jsem ochoten si vsadit i výraznou část své mrzké almužny. Umíte si představit nadějnější tip, než kapelu, honosící se názvem Riff a album nazvané „Metaloterapie“? Zase na druhou stranu si nemusíte zbytečně lámat hlavu s tím, co se na albu nachází za muziku. Na podstatnou otázku, která z této kombinace tak nějak sama vyplývá, si odpovím sám. Ano, muzika Riffu je postavena na základních metalových kamenech, využívá stokrát osvědčené postupy a vrchní kovář všechny své výtvory kuje na svojí milované hard & heavy kovadlině z 80.let. Ano, tvorba skupiny Riff mi v dnešní době zní poněkud archaicky a snad i lehce naivně. Ano, nic objevného se na albu nenachází. Jenže všechna tahle ano svým způsobem degradují konečný výsledek na albu zaznamený. Kluci jsou totiž evidentně srovnaní s tím, že žádní průkopníci z nich nebudou. A snad z tohohle faktu vyplývá jejich chuť a radost z hraní, které posunují tuhle partu z předpokládané tuctové upachtěné zábavovky o stupeň výš. A tak s nadhledem starého psa, který přenechává nové kousky štěňatům, se Riff drží toho co jim sedí a své místo ve smečce si s přehledem uhájí.
Otřepaná fráze o jednoduchosti a síle v případě Riff platí spolehlivě. Proč se plácat s kdovíjakými složitostmi, když základem téhle muziky je především melodie a nenáročné (pozor, neplést výrazy nenáročné a primitivní) aranže. Přiznávám, malinko košatější a masivnější zvuk bych klidně snesl. Jenže podstata skladeb, obsažených na Metaloterapii spočívá v tom, že si je kluci mohou dovolit zahrát před natřískaným kulturákem s veškerým dostupným elektrickým aparátem, ale i v zahulený hospůdce kdovíkolikáté cenové skupiny jen tak na španělku.
Věřte, není zrovna jednoduché napsat, od kterých kolegů se Riff učili a případně se inspirovali. A tak než abych vypisoval seznam všech kovových legend, zůstaňme raději doma a přisedněme na lavičku ke staršímu bráchovi jménem Kern. A když nasajete atmosféru a výrazové prostředky, které tahle kapela používala v ranějších dobách své tvorby v počátku devadesátých let, hodně se přiblížíte k obsahu Metaloterapie. Mým nejžhavějším tipem na albu jsou melodické orgie v mrazivém „Smích posledního blázna“ a autobiografickém „Prázdnej sál“ a závěrečné zamávání v podobě zklidňujícího instrumentálního „Outra“.
Říkejte si co chcete, veškeré případné výtky k tomu, že benešovští Riff nejsou žádní objevitelé a stylotvůrci, že týhle muziky můžete slyšet kvanta i kdekoliv jinde, že se vám na Metaloterapii nelíbí tohle nebo támhleto, jsou mi šumafuk. Jasně, máte pravdu. Budu-li chtít býti hnidopichem, tu svojí hůl si najdu a budu do Riff mlátit hlava nehlava. Jenže prostě a jednoduše, doposlouchal jsem se do stavu, kdy se název alba, v úvodu napadnutý za svoji klišovitost, postupně stává realitou a mně se u Metaloterapie dobře relaxuje a vzpomíná. Takže Richarde a ostatní kluci z Riffu, klidně si na vašich stránkách změňte údaj o počtu lidí, kterým se vaše muzika líbí a do té řady připočítejte i mě.
|
Po dlouhé době mi na redakční stůl dorazila heavy metalová nahrávka. Jelikož není tajemstvím, že naše těžce kovová má do vývozního artiklu daleko, tak jsem byl zvědav, jakým přínosem je kapela RIFF. Bál jsem se bál, že mě nečeká nic jiného než prachobyčejná tancovačka. A mile jsem byl překvapen. Pětka z Benešova totiž celkem umí. Přes několik vad na kráse je „Metaloterapie“ slušná pařbička, ale pěkně od začátku... Začneme u záporů... Obal nahrávky není zrovna nic originálního. To samé platí o velmi kýčovitém názvu, ale když si něco takového může dovolit i Arakain, tak budiž... Také zvuk by mohl být lepší, v některých pasážích je to bohužel jedna koule. Poslední větší výtku bych nasměroval na zpěváka Honzu Chobotského. Má totiž opravdu slušný zpěv a když se do toho opře jako např. v „Andělé“, tak to vážně stojí za to. Bohužel tuto pózu nevyužívá naplno a na desce vzniká několik hluchých zpěvových míst. Příkladem by mohla jít úvodní rychlovka „Paradise“, kterou by jistě dokázal vyzpívat daleko lépe. Co je největší výhodou této placky, je fakt, že nedokáže nudit a po celou dobu slibuje zábavný poslech. Opravdu si RIFF dokáži představit v pohodě na nějaké té pařbě, kde pivo teče proudem a jejich hudba zní z pořádných beden. Prostě pohoda, která nedokáže urazit. A to i když se kapela vydá do přece jenom vážnějších vod, jako v případě skladby „Bismarck“. Udivující je i fakt, že zde není to, na čem nejvíc podobné nahrávky padají – ploužák s hořkou chutí patosu. Tomu se zatím naštěstí kapela vyhnula. A jaké nejlepší pochoutky nám kapela uvařila? Mně se nejvíc líbí již zmiňovaná „Andělé“, která mi připomíná Miloše Doležala v období „Dráždivého doteku“. Dále mírně sebeparodující „Prázdnej sál“ a melodická „Vlci“. Ostatně to jen namátkou, protože všechny skladby mají něco do sebe. 
