Jméno kytaristy Dregena má zvuk. Z floutka, ládujícího se v devadesátých letech kokainem, je dnes respektovaný kytarista, který už něco dokázal. Byl u pionýrských začátků průkopníků severského špinavého rock n´rollu The Hellacopters, se svými domovskými Backyard Babies nahrál šest silných desek, odjel koncerty po boku svých velkých oblíbenců Mötley Crüe, a když ikona světového glampunku, někdejší zpěvák Hanoi Rocks Michael Monroe hledal náhradu za odpadlého kytaristu Gingera, byl Dregen první na seznamu. V Monroeově sestavě se cítí jako ryba ve vodě a navíc mu jeho principál povolil vydat debutovou sólovou desku, která má představit kytaristovu osobnost, obnaženou na kost.
Se stylovými kotrmelci se nepočítalo. Přece jen více než dvacet let ve službách rock n´rollu je trochu moc na to, aby člověk začal zničehonic hrát něco jiného. V Backyard Babies navíc platil za zručného skladatele a je prakticky jediným, kdo po rozpadu této kapely v roce 2009 zůstal na očích veřejnosti. A nemůžeme to přisuzovat jen jakémusi postavení v roli švédské celebrity díky manželskému svazku s popovou zpěvačkou Pernillou Andresson. Dregen je prostě vidět a hlavně slyšet.
Dregen v případě sólového debutu neponechal nic náhodě. Kytara je sice jeho doména, ovšem jistý si byl i zpěvem. Vždyť už v řadách Backyard Babies někdy přebíral pěvecké otěže po Nicku Borgovi (stačí si vzpomenout na výtečnou „Star Wars“ z alba „Making Enemies Is Good“), tady si pochopitelně zpěv ponechal ve vlastní režii. Pozval si ale řadu zajímavých hostů. Ať už jsou to jeho spoluhráči z řad Monroeovi kapely, jako je basista Sami Yaffa (ex-Hanoi Rocks, New York Dolls, Joan Jett) a bubeník Karl Rockfist, za bicí soupravu se posadil také někdejší předák The Hellacopters Nicke Andresson, nechybí ani spoluhráč Danka Jonese, John Calabrese. Jen postrádám kohokoliv z Backyard Babies… Holt ten rozchod asi nebyl moc hezký…
Sestava, jak se patří. Všichni z nich mají rock n´roll pořádně v krvi. A proto je jím deska pěkně nacpaná. Ovšem, co je překvapující, nechybí ani další vlivy. Zaslechnete blues, dokonce i jazzové nebo swingové postupy. Místy na vás vybafne i změť elektroniky, ovšem vždy se všechno včas vrátí ke kytarám a pořádně drzému ksichtu. Úvodní skladbu „Divisions Of Me“ by člověk od Dregena čekal. Je přesně v intencích Backyard Babies nebo tvorby Michaela Monroea, ovšem s dvojkou „Just Like That“ už to tak jednoznačné není. Ta nese ozvěny šedesátých let, doby, kdy rock n´roll byl v plenkách a nebýt té pořádně zbustrované kytary, mohla by to být skladba z jakékoliv sólovky Micka Jaggera. Trojka „Flat Tyre On A Muddy Road“ je zase pokřivené zkouřené blues, které by člověk čekal spíše od Jima Morrisona.
Přímočarých vypalovaček je samozřejmě většina. „Pink Hears“ nebo „6 Till 10“ s výborně zakompovanou elektronikou, jsou jedny z těch, kvůli kterým si budete tuhle desku pořád pouštět dokola.Když k tomu připočtete závěrečný hit „Mojo´s Gone“, který ze začátku působí trošku těžkoprdelatě, ale pak se neskutečně rozjede, máte před sebou skutečně silnou rock n´rollovou desku.
Desku vyzrálého umělce. Dregenovi trvalo dlouho, než jej veřejnost a zejména odborná kritika začala brát skutečně vážně. Je dobře, že si se sólovkou počkal do té doby, kdy se už cítí naprosto jistý v kramflecích. Tahle deska jej definuje už naprosto jasně. Je dospělá, vyrovnaná, zní svěže a má velký potenciál do budoucna.
|
