Kdo má doma (já věřím tomu, že každý fanoušek rockové hudby) knížku Heavy Metal Direkt ze třiadevadesátého a nalistuje si stránku, kde se v pár větách autoři zabývají Novou vlnou britského heavy metalu, bude vědět o čem mluvím. Pro neznalé si dovolím citaci: Dnes potřebujete pouze vědět, že a) skoro všechny ty kapely stály za starou belu, za b) v Japonsku jsou jejich alba stále jedničky a za c) když se na to zeptáte Larse Ulricha, může se stát, že otevře plechovku plnou červů a vy budete litovat, že jste se o to kdy starali. Konec citátu.
A jednou z těch kapel, která kdysi byla řazena do hnutí Nové vlny britského heavy metalu (dále už jen NWOBHM), byla také kapela Satan. Přišla, když už největší vlna této hudby byla pryč, v roce 1983, s debutovým albem „Court In The Act“. V té době už bylo pozdě. Iron Maiden, Judas Priest a Def Leppard už žali platinové úspěchy, Saxon už měli také své jisté, Diamond Head byli na pokraji rozpadu a z Ameriky se do Evropy valil thrash Metallicy, Slayer a dalších. Ale i tak debutová deska Satan měla své opodstatnění. Přestože nikdy nebyla závratně úspěšná, do mozaiky NWOBHM prostě patří.
Základem úspěchu je výdrž, jenže Satan nevydrželi. Záhy je opustil vokalista Brian Ross a kapela si změnila název na Blind Fury. V roce 1985 sice přišla znovu pod starým logem s deskou „Suspended Sentence“, aby se nad nimi pak znovu zavřela voda. Z trosek vznikla kapela Pariah, která vydala tři zoufale neúspěšná alba. O to větší může být překvapení, že v roce 2013 jsou Satan znovu na scéně, a to dokonce v sestavě, která nahrála jejich debutové album.
Popravdě řečeno, čekal by někdo, že tahle kapela změní styl? Parta fotříků po padesátce, která se v sobotu večer sejde před obligátním pivem v garáži, aby si zahrála to, co je před třiceti lety tak bavilo, nebude přece honit nějaké trendy. Moc dobře ví, že si hrají hlavně pro sebe. Proto je deska „Life Sentence“ prostě taková, jaká by byla v roce 1983. Ani hlas Briana Rosse nedoznal velkých změn a zní pořád skoro stejně jako ten uhrovitý mladík v džísce.
Tady se v podstatě zastavil čas. Hned úvodní skladba „Time To Die“ s vypáleným, ovšem dnes už skoro úsměvným kytarovým sólem v úvodu, jede přesně tak, jak se od kapely NWOBHM očekává. Zní jako klidnější bratříček „Metal Militia“ z debutového alba Metallicy. A tak v podstatě zní i zbytek alba. Je jen na posluchači, jestli na to přistoupí a nechá se unést proti proudu času. Takže nic pro fanoušky Linkin Park to samozřejmě není.
Ale vraťme se na úvod recenze, kde jsem citoval metalovou bibli Heavy Metal Direkt. NWOBHM, to byli především Iron Maiden, Judas Priest, Saxon, Def Leppard a možná sem neprávem řazení Motörhead. Zbytek kapel byl už jakási druhá liga, která, přiznejme si, opravdu stála za starou belu. A v podstatě stojí i dnes. Jenže abychom byli upřímní, čas a nostalgie některé nedostatky dokáže pěkně setřít. A co na novou desku Satan říká Lars Ulrich, mi není známo…
|
