Kromě osoby Kurdta Vanderhoofa dnes nemá současná sestava Metal Church s jejich průkopnickou minulostí osmdesátých let nic společného. I Vanderhoof, ač působil stále jako skladatel, za sebe do hry s klasickou deskou „Blessing In Disguise“ poslal kytaristu Johna Marshalla, který v budoucnu proslul tím, že na turné k metallicovské "Černé desce" převzal kytarové party zraněného Jamese Hetfielda. Dnes Metal Church nemají personálně nic společného s minulostí, hudebně ovšem rozhodně ano.
Metal Church prožili svých patnáct minut slávy v letech 1988 až 1994. Desky „Blessing In Disguise“ a „The Human Factor“ se staly klasikami powermetalového žánru (toho, který je opravdu power, žádný power/speed/melody/symphony/a bůhvíco ještě…), kde byla známá jejich inspirace Judas Priest, ranými Queensrÿche a thrashovou bouří. Potom přišla už tolikrát propíraná vlna grungeové hudby. Ač byli Metal Church také ze Seattlu, najednou nebyli v kurzu. Museli se dívat, jak je smrkáči typu Cobaina, Staleyho nebo Cornella, kteří je ještě před rokem žádali o autogram, vyhánějí z hal a posílají do zaflusaných klubů, které neměly ani šatnu a hajzly byly společné s publikem.
Přestože „Hanging In The Balance“ bylo pochopitelně kvalitní album (statutu předchozích dvou nahrávek ale nedosáhlo), kapela už byla v troskách. Opustil ji Marshall i výborný zpěvák Mike Howe, který posléze pověsil muziku definitivně na hřebík. Pro skoro celý zbytek devadesátých let se jméno Metal Church stalo jen encyklopedickým pojmem. Byl to Vanderhoof, který prakticky se zakládající sestavou kolem zpěváka Davida Waynea postavil v roce 1999 Metal Church znovu na nohy. I když deska „Masterpiece“ nemohla kvalitativně ani komerčně konkurovat klasickým dílům, dokázala jméno kapely vrátit do povědomí.
Postupem další desetiletky se obsazení kapely pěkně promíchalo, takže dnes to vypadá, že tahounem je kromě Vanderhoofa zejména zpěvák Ronny Munroe. Ten nedisponuje tak disciplinovaným hlasem jako Mike Howe, připomíná křížence Uda Dirkschneideras a Blitze Elswortha, ovšem k hudbě Metal Church přece jen pasuje. Ta se postupem let moc nezměnila. Stále se sází na úderné, jednoduché riffy a silový efekt, který přece jen nic nezapomněl ze svého thrashového nátisku.
Můžeme říct, že „Generation Nothing“ je v podstatě klasickým albem Metal Church, už jen když se zaměříte na výtečný otvírák "Bulletproof". Jistě, už tady chybí ten moment vzrušení, který provázel desky s Howem, jenže prostě dneska už je taková doba. Přelomových děl vzniká čím dál méně a staré odžískované máničky se zuby nehty drží svého kopyta. I když místy se už jen paběrkuje, stále tam ta síla je. Rozhodně se v případě této desky nedá hovořit o vyhoření, ale spíše o pocitu „mít své jisté“ a, jak zpívali Chinaski, nehasit nic, co nepálí.
|
