Pojďme si to trochu zrekapitulovat. Příští rok tomu bude deset let, co se tahle kapela dala dohromady, a navíc se přijede představit domácímu publiku na spálenopoříčský Basinfirefest. Deset let v životě hair metalové kapely, to už může být slušný počinek. Mötley Crüe po té době skončili několikrát v kriminálech, s předávkováním v nemocnicích, v odmašťovnách, před soudem… Což u The Poodles asi nehrozí, protože to jsou spíš ti hodní kluci, kteří se před každým koncertem jdou vysprchovat, zvednou pár činek, pojí trochu hroznového vína a napijí se minerálky (nejlépe bez bublinek…). To bylo vždycky to, co The Poodles odlišovalo od těch bad boys, ať jsou to právě Mötley Crüe nebo jejich krajané Hardcore Superstar nebo Backyard Babies (R.I.P.).
Dnes mají The Poodles na svém kontě už pátou desku. Stala se z nich slušná kapela. I když jejich debut „Metal Will Stand Tall“ budil spíše pobavený úsměv, následující dvě desky „Sweet Trade“ a „Clash Of The Elements“ z nich udělaly respektovanou kapelou, se kterou je třeba do budoucna počítat. Předloňské „Performocracy“ působilo spíše jako zvolnění, drobný úkrok stranou a implantace těch ohavných quasisymfonických ploch na mě působilo spíše jako červený hadr na býka. Těchto přehmatům se novinka „Tour De Force“ naštěstí vyvarovala.
Ale i v těch nejlepších chvílích na mě The Poodles působili až moc bezpečně, tak trochu sterilně. Jako by celý výraz podřizovali tomu, aby ani jednou nehrábli náhodou na jinou strunu než by měli, aby zpěvákovi Jakobu Samuelovi neujel ani jeden půltón. Jenže o tom hair metal nebo ten high octane rock n´roll přece až tak úplně není. Z The Poodles cítím častěji severský chlad než rozpálenou ulici. Tím ale nechci říct, že by neměli dobré skladby. Na novinku se jim jich podařilo nacpat hned několik.
Nejsilnější je asi začátek desky. „Misery Loves Company“, „Shut Up!“ (s kladivovým riffem jako z dílny Micka Marse a naprosto geniálním refrénem) a „Hapilly Even After“ patří k tomu nejlepšímu, co kdy The Poodles složili. „Viva Democracy“ a „Going Down“ ovšem trochu ustupují z pozic. Ovšem není všem dnům konec. Tklivá balada „Leaving The Past To Past“ se vcelku povedla, ale ve výsledku jen působí jako jakási předehra k největšímu hitu desky „40 Days And 40 Nights“, což je výborná stadionová hymna, za kterou by se nemuseli stydět ani jejich krajané Europe v dobách své největší slávy.
Jenže pak už je jen hůř a hůř. „Kings And Fools“ a „Godspeed“ jsou jen zoufale podprůměrné kompozice a situaci, která panuje na konci desky jakž tak zachrání rozverná a velice slušným refrénem opatřená „Miracle“. Jinak to spíše působí, jako by se muzikanti ztratili ve svých nápadech a nevěděli jak z toho ven.
V porovnání s předchůdcem se jedná v případě „Tour De Force“ o kvalitativní posun. Ovšem podle mého trpí deska jakousi rozpolceností. Na jedné straně jsou tu nepochybně skvělé kompozice, které mají stadionovou sílu a obrovské hitové ambice, na stranu druhou je tady také pár skladeb, které působí bezradně až hanba. Možná, že The Poodles jsou dneska považování za první švédskou hair metalovou ligu, u mě jim tam ale krůček chybí.
|
