Každou kapelu je třeba posuzovat jiným měřítkem. Ne, že bych nějak zastával dvojí metr, který se tak „nádherně“ uplatňuje v naší bordeliózní pseudo-anarchodemokracii (všichni jsem si rovni, jen někteří z nás rovnější, že jo…), ale tady ten úhel pohledu stojí trochu jinak. Judas Priest budete třeba posuzovat podle množství železa na kožené uniformě Roba Halforda, Poison podle spotřebovaného laku na vlasy a Klamydii podle toho, kolik se jim na každé album povede napsat těch skutečně zapamatovatelných popěvků.
Tahle kapela už je dávno institucí. Alespoň ve Finsku, ovšem její věhlas už překročil hranice země tisíců jezer. Tahle sprostá finská čtveřice to dělá skutečně chytře. Jinak by nemohla už pětadvacet let žít prakticky z jednoho mustru, z jednoho tempa skladeb, ze stejných maximálně pěti akordů. Můžete namítnout, že Alkehol žijí stejnou dobu jen ze skladeb o chlastu, Morčata na útěku ze stejně sprostých textů jako Klamydia a pořád točí další a další desky. Jenže pusťte si Alkehol nebo Morčata a hned potom Klamydii… Ten rozdíl je tam takřka fyzicky citelný.
Klamydia letos slaví čtvrt století své existence a tu pětadvacítku si vetkla do názvu nového CD. No, nového. Jasně, je tu zase dvacítka nových skladeb, které by ovšem mohly stát na jakémkoliv starém albu. U Klamydie už od doby, kdy začátkem devadesátých let definovala svůj bezstarostný ramonesovský styl, jde vždycky o to, s jak zpěvným refrénem a chytrou melodickou linkou přijdou. Jejich alba si stále drží kvalitativní laťku vysoko a ty rozdíly, kdy můžeme říct, tohle je lepší než bylo to předtím, jsou tam opravdu zanedbatelné.
I na „XXV“ je pořádná porce skočných popěvků, které místy až hraničí s infantilitou (neberte to rozhodně jako urážku). Po pár posleších se pod kůži vryje především úvodní „Neljä ystävää“, „Klamydia on perseestä“, „Surumarssi“ a „Rakas hullu“, kterážto je zajímavá i jmény hostujících muzikantů, mezi kterými se objevuje předák Children Of Bodom Alexi Laiho a ústřední mozek Nightwish Tuomas Holopainen. Především v případě Holopainena je to kombinace tak kontrastní, jako kdyby Jaroslav Svěcený hrál na CD Zvlášňý školy.
Čili „XXV“ je rozhodně dalším počinem těchto sympatických Finů. Pokud se vám předchozí „Loputon Luokkaretki“ už oposlouchalo, tak můžete klidně do svého přehrávače dát tuhle desku. Nezklame vás, i když je možná o drtínek méně nápaditější než předchůdce.
|
