Kdeže jsou doby, kdy Krucipüsk působili jako zjevení. Svým specifickým crossoverem, kde míchali thrash metal s hardcorem a hospodským rockem si podmanili celou republiku a skladby jako „Sexy Voodoo“, „Druide“, „Belzebub Disco“, „Musim do Mexika“ a hlavně „Láska je kurva“ patří rozhodně k tomu lepšímu, co kdy v české rockové produkci vzniklo. Před deseti lety byli Krucipüsk na vrcholu. Měli aktuálně venku nejlepší desku „Druide!“, Hájíček na pódiích bouřil s liščím ocasem za kalhotami a kapela představovala jakousi naději pro zasmrádlé české poměry. Jenže, jak napsal Lemmy ve své skvělé knize: „Když je člověk na vrcholu, tak ho zákonitě čeká jediná cesta. A to dolů…“
Následující „Ahoj“ už působila jako nastavovaná kaše a další desky „Amen“ a „Rodinnej diktát“ jen trend klesající kvality potvrdily. Navíc Hájíček přišel s úděsným sólovým albem „Kocour v troubě“, kde se stylizoval do polohy, ve které si libuje Dan Nekonečný. A trochu těchto manýrů si s sebou přinesl i do Krucipüsku, takže se dá říct, že na novince „Boombay“ je Krucipüsk ještě „divnější“, než tomu bylo dosud.
Tahle kapela vždycky patřila do té sorty, která má větší přínos a potenciál, než klasické hospodské grupy jako Alkehol, Harlej, Zvlášňý škola nebo Škwor. Nebyli ani náhodou tak prvoplánoví, a když přece jen začali pět o chlastu, tak to neznělo tak toporně, jako u výše zmíněných spolků. Dnes jsou Krucipüsk stále výše než zmíněné soubory, ale postupem, jak Hájíčkovi docházejí nápady a skladby se stávají čím dál šedší, průměrnější, se ten rozdíl stírá. Novinka „Boombay“ v tomto trendu „zdárně“ pokračuje.
Tytam jsou časy „Druide!“, to už si asi každý uvědomil. Jenže ona kvalita Krucipüsku jde od té doby stále více nezadržitelně dolů. Ani kdysi masivní zvuk už nemá tu sílu, aby odstřelil reprobedny a všechno se stává jakýmsi podivným kabaretem. O tom svědčí například asi nejúchylnější skladby „Ó má ves“ nebo „Jazzerobig (Funky tuky)“. Když je tak posloucháte, tak si řeknete, že v porovnání s tímhle je i takový Necrocock docela normální chlápek. Ale je pravda, že kapka té úchylnosti ke Krucipüsk vždycky patřila.
Problém je jinde. Když mluvíme o Krucipüsku, je jasné, že každou jeho desku budete srovnávat se „Čtyřkou“ nebo „Druide!“ a, musíme si říct na rovinu, v porovnání s těmito díly působí „Boombay“ jako plácnutí do vody. Všechno je jaksi bez energie, unavené, chybí tomu šťáva, díky které to Krucipüsk dotáhli tam, kde jsou. Nebo byli…?
Navíc na „Boombay“ chybí náznak jakéhokoliv hitu a přestože se titulní skladba do té role chce pasovat, zoufale tam budete hledat staré nápady. Ano, tohle je další letošní domácí deska, která přinesla zklamání. Jako třeba Tři sestry. Stejně jako Fanánkova parta je i trend zhoršující se produkce u Krucipüsku patrný od poloviny minulého desetiletí. Zastaví se někdy?
|
