Chceme-li pořádně pochopit hudbu kapely Watain, musíme si pořádně zopakovat celou blackmetalovou historii. Členové Watain mohou první jízdu mistra Quorthona na pekelných kolejích pamatovat jako děti předškolního věku, a v době, kdy šílenství kolem Satanových žhářů začátkem devadesátých let bylo na samém vrcholu, oni stáli na pokraji puberty, poprvé vzali nástroje do rukou a s beďary po ksichtě zkoušeli první dvojhmaty. Ovšem i když tu dobu jako aktivní muzikanti nezažili, je pro ně dřevní black osmdesátých let, právě tvorba Bathory, Celtic Frost, Possessed nebo Venom v období „At War With Satan“ tou největší inspirací.
Ovšem tím se nedá říci, že by Watain byli na hudební scéně nějakými zelenáči. Mají za sebou patnáct let aktivního muzicírování a „The Wild Hunt“ je jejich už pátým studiovým albem. Albem, které jim má zaručit slávu. S tou to samozřejmě je nejednoznačné. Komerční vrchol black metalu je pryč s počmáranci Cradle Of Filth a Dimmu Borgir, a Watain rozhodně netíhnou k načančanému blacku, plnému orchestrací. Spíše jdou po pohanské atmosféře, kdy místo kakofonních varhan používají akustické kytary a různé zvuky, které známe z dnes již legendárních alb „Under The Sign Of Black Mark“ nebo „Blood Fire Death“ od Bathory.
Právě na atmosféře bojů hrdinných Vikingů je „The Wild Hunt“ postavena. Hned úvodní intro „Night Vision“ vtáhne posluchače do děje, ovšem peklo se rozpoutá až ve dvojce „de Profundis“. Bitva začíná. Kapela využívá archaicky zapraseného black metalového zvuku, ovšem na ohromných titánských nohou epic/pagan metalu (ten zaprasený zvuk je v tomto případě samozřejmě účelný a nezní tak, jako když Quorthon nahrával v garáži u svého kamaráda „The Return Of The Darkness And Evil“), ale vytáhne hned několik výtečných kytarových sól. Už jen z toho důvodu se nejedná o hoblovačku ve stylu starých Darkthrone. Kupodivu na desce převažují střední tempa a proto se snad největší nátěr alba „Sleepless Evil“ ve svém středu stane spíše hrdinným chórem.
Místy je až možná moc znát jakási „radio friendly“ (jestli ovšem v případě Watain a blacku obecně lze o něčem takovém mluvit) tendence a proto kapela více využívá čistých zpěvů a akustické kytary. V tomto duchu se nese zejména epopej „They One Rode“ (že vám ten název něco připomíná?), která dává vzpomenout na výbornou „Song To Hall Up High“ z „Hammerheart“ Qurthonových Bathory a třeba i taková „Ignem Venni Mittere“. Vše ale jen dotváří atmosféru. Bohužel takovou, kterou už dávno známe.
Taky se vám zdá, že se pojmy jako Quorthon a Bathory objevují v této recenzi až nezdravě často? Možná je to pravda. Ovšem ono to bude asi tím, že Watain až nezdravě často své vzory připomínají, neřku-li místy až kopírují. Abychom ale byli spravedliví. „The Wild Hunt“ není špatná deska. Po řemeslné stránce, po stránce hudební i po stránce nápaditosti. Jenže kamenem úrazu je, že ta nápaditost je sakra nepůvodní…
|
