Pět let od poslední desky „Evangelion“, strmý nástup popularity, první místo v oficiální polské hitparádě, Nergalovo soudcovství v porotě polské obdoby SuperStar, poražená rakovina, vyhraný soud s představiteli církve… Nergal a jeho Behemoth toho stihli od roku 2009 skutečně hodně. Dnes jsou v pozici jakýchsi celebrit evropské tvrděmetalové scény a toto postavení si pěkně užívají. A aby jej upevnili a ukázali, zač je rohatého loket, rozhodli se svou novinku pojmenovat pěkně zostra a přímočaře… „The Satanist“.
Už jen ten název je jednoznačný. Jenže co by byl platný název, když by forma za moc nestála. Proto se vyplatí pořádně se tomuto dílu podívat pod pokličku. Nergal v promo rozhovorech upozorňoval na to, že novinkou se chtějí Behemoth posunout kousek dál, protože přešlapování na místě pro něho nepřipadá v úvahu. „Čerpal jsem ze své nemoci, ze svého pobytu v nemocnici. Zhmotnil jsem do nových skladeb emoce. Má to skutečnou sílu,“ řekl tisku Nergal a koncem loňského roku předhodil veřejnosti první kus v podobě skladby „Blow Your Trumpets Gabriel“ doprovázenou provokativním videoklipem, kde nechybí jak mystično, tak samozřejmě potoky kečupové krve.
Právě tahle skladba se stala titulní věcí nového alba. Sama si pomoci bzučivých kytar vykračuje spíše ve středním tempu a i když se na první poslech může zdát jen další skladbou do počtu v repertoáru Behemoth, opakovaný poslech vás už nepustí a vtáhne vás do děje. A to se netýká jen „Blow Your Trumpets Gabriel“, ale celé desky. Tohle je její největší plus. Zpočátku působí nenápadně, že se vám může zdát tak nějak bez nosnějších nápadů, ovšem s každým dalším poslechem začínají jednotlivé detaily vystrkovat růžky, a před vámi se odhalí řada okamžiků v celé své přitažlivé kráse.
Přestože Behemoth byli vždy spíše řazeni do kategorie death metalu (když pomineme dřevní začátky), dnes absorbovali už mnohem více blackmetalových vlivů. Ale aby nedošlo k omylu, nejedná se v tomto případě samozřejmě o monotónní rubanici ve stylu starých Darkthrone nebo Mayhem. Všechno je do detailu propracované, takže vás napadne spojitost zejména s norskými černými hvězdami Satyricon. Těch spojitostí mezi novinkou Behemoth a loňským eponymním albem Satyricon je tady mnohem více.
Obě desky totiž posunují hranici extrémního žánru směrem k mainstreamu (ovšem v tom nejlepším slova smyslu, nejedná se o takový úlet, který v roce 1988 předvedli na albu „Cold Lake“ švýcarští Celtic Frost). Behemoth sice nesáhli úplně až na okraj mainstreamu, jako Satyricon se skladbou „Phoenix“, ovšem posun k masovější přístupnosti je tam znát. Projeví se zejména v (na poměry Behemoth samozřejmě) hitové „Ora Pre Nobis Lucifer“, kde vás překvapí zapamatovatelný refrén, rozhodně také v „Messe Noire“, kde konec skladby obstará nádherné, čistě hardrockové kytarové sólo. Majstrštykem pak zůstává „Ben Sahar“, kde v srdci skladby exploduje výborná nebeskopekelná kytara, vypichující vysoko nad podladěnými beglajty orientální motivy. Třešničkou na dortu je pak na limitované edici coververze „Ludzia Wschodu“ od kultovní polské industriálně postpunkové formace Siekiera.
Zdá se, že Behemoth nahráli svoje nejbarvitější album. Je to, se zmíněnou bezejmennou deskou Satyricon, další album, které může extrémnímu metalu otevřít dveře a vyvést tuhle bestii z jakési slepé uličky, do které se v posledních letech dostala. Dopad tahle deska mít bude, uvidíme jak silný.
|
