Český rockový mainstream se už řadu let nemění. Stále hrají prim Kabáti, Harlej, Doga, Škwor, Alkehol a další provařená jména. Když tu z čista jasna přišli Dymytry. Proč vůbec zmiňuju bigbíťácké stálice, když Dymytry jsou hudebně někde jinde? Je to o textech. Nemějte mě za odměřeného posluchače, který nemá rád v hudbě kontrasty. Naopak, mám je docela rád a oceňuji, když se s nimi v hudbě patřičně nakládá a tvárně pracuje. Dymytry jsou však až takovým kontrastem sami o sobě, že to působí nepatřičně. Mít „zahraniční“ image (o narážkách na Kiss, Slipknot, Lordi a miliony dalších si myslím kapela vyslechla přehršel) a tvrdou hudbu v těchto končinách je jedna věc. Zpívat o filmu RRRrrrr! a že tento stát stojí za hov** je zase ale věc druhá. Proč to nejde dohromady? Proč si nejde užívat riffy s aspoň trochu smysluplnými texty? Věřím, že čeština této muzice nemusí ublížit a netřeba se hned zbaběle schovávat za „zpěvnou angličtinu“ (což ostatně celkem trefně Dymytry glosovali poslední písní „Hanglická“ na minulém albu „Neonarcis“), ale proč proboha mrhat takovým potenciálem, když tu máme tucet textově podobných kapel vypsaných na začátku článku?
Dymytry sedělo vždy zpívat o osobních věcech. Bohužel postupem času se z kapely stal můstek mezi undergroundovým „bandzonem“ a mainstreamovým „bigbítem“. Kapela tlačena úspěchem posluchačů zřejmě nabyla nějaké falešné iluze o vyšším údělu a snaží se do nižší střední třídy cpát co nejvíc mouder (zdravím Škwory) o tom, že na obyčejný lid se šlape a naše česká povaha stojí za vyližp***l. Evidentně to funguje, hudba jako celek ovšem pro trénované ucho trpí. O to víc tato slova mrzí, když instrumentální složka je dosud snad nejnašlapanější z celé historie kapely. Metalových skupin podobného ražení je v našich končinách opravdu dost, Dymytry však mají vzadu jednoho žolíka jménem Miloš Meier. Tento démon vyzdvihne KAŽDOU píseň nejméně o úroveň výš svou precizní technikou, jenže to je paradoxně další problém. Dymytry jsou něco jako Avenged Sevenfold, když se k nim přidal na turné Mike Portnoy. Dymytry je banda muzikantů s Milošem Meirem. Pokud by Dymytry hráli progressive metal, budiž. Jenže nehrají. Víme, že Miloš umí a víme to i z minulých desek a na živých koncertech čumíme s otevřenou pusou, co tenhle sympaťák zabouchá…ale zapadá jeho multižánrová muzikálnost do „rovných“ Dymytry? Někdy je Milošův styl vážně pro Dymytry škoda.
Nechci nikoho urážet a nikoho se dotknout, ale jaké inteligence musí být zarytí fanoušci Dymytry? Bystřejší možná už tuší, proč jsem ze začátku vyjmenoval kapely „venkovského“ rocku. Texty se totiž v desce „Homodlak“ rozdělují na čtyři typy: 1) texty osobní, 2) texty o ČR, 3) texty symbolické a 4) „funny“ texty. Texty osobní obsahují zvláštní ambivalenci – zaprvé tu máme textově zdaleka nejlepší „Zase mi lhali“, která skvěle koresponduje s muzikou (hutný bridge a zpěvný refrén s atmosférou) a pak to kapela zabije neskutečně dementním „Zlatí hoši ft. TOER“, kde je muzika výrazně zajímavější než slova (inspirace novými Korny je zde myslím evidentní). Kupříkladu „Plameňáci“ jsou oslavou hasičů, ale nevytěží se z ní nic víc, než našlapaná mezihra a text hraničí až s parodií (ano, je řeč o předrefrénu).
O textech ohledně České republiky už řeč byla. V krátkosti: je to přímé, jasné, žádná skrytá myšlenka se nekoná. Pro lepší představu kousek sloky z písně „Země zaslíbená“ – „Klidně lidem vysvětluje mastnou hubou politik, proč ženská, sama na mateřský, nemá na rohlík.“ A podobných „trefných“ oznámení je v celém albu nespočet. Neskutečný úlet je však poslední skladba „Eurokozomut“, jež se nese ve stylu dechovky. Mám rád, když se hudba občas odlehčí, ale vše jde dělat s jistou dávkou nadhledu a ne zkoušet, kam až může kapela v takovém postavení zajít. Je totiž rozdíl mezi hravostí a nevkusem. Texty symbolické vždy byly krevní skupinou pro tvrdší hudební styly. Působí totiž přirozeně, nenásilně a můžou i s abstraktními slovy sdělit důležité myšlenky. Přesně takto je vystavená skladba „Baskerville“, další vlaštovka v celém albu. Přímo žlučí však hnou texty „Homodlak“ (těžce homofobní TITULNÍ skladba celého alba? COŽE?) a „Přichází noc!“, která se skládá z hlášek filmu RRRrrrr! Bohužel se jedná o instrumentálně nejhardcorovější věc z celého alba, na které se bude na koncertech pogovat…jestli tohle není příklad zmařeného potenciálu, pak už nevím, co by eventuálně mohlo být.
Kapela před vydáním desky slíbila, že bude řezat hlavy. A zvuk opravdu hlavy řeže. Hutné kytary a precizně nasnímané a výrazně vytažené bicí jsou díky Meierovému hraní radost poslouchat. Skladba jednotlivých písní už však takové terno není. „Nora“ obsahuje intro, které má třetinovou délku celého songu a předrefrén s refrénem „Plameňáků“ celou skladbu povážlivě sráží na kolena svou unylostí a nudným zpěvem. Protheosův zpěv obecně nikam nesměřuje, jen zůstává na své stabilní melodické lince, ve které zpívá 90% textů. Těch textů, které celou desku hodily do sra*** a držely jí v nich hlavu, dokud to konzumenti nepřežvýkají. Pachuti se již ovšem nezbaví. Díky songu „Zase mi lhali“ přidávám bod navíc, jinak zklamání a rozčarování. „Neser“ si na nic nehrálo a „Neonarcis“ rozehrál zajímavou šarádu se skladatelskými schopnostmi kapely. „Homodlak“ je však špatný, nevkusný vtip.
|
