Na začátku své kariéry budili The Pretty Reckless pozornost především proto, že za mikrofonem stála herečka a modelka Taylor Momsen. Ale už debutová deska „Light Me Up“ vytřela všem pochybovačům zrak, protože obsahovala našlapanou rockovou hudbu, která má stejně daleko do Los Angeles i do Seattlu, která umí využívat postupy osmdesátých i devadesátých let a nebojí se ani moderního výrazu a šokujícího ksichtu po vzoru Marilyna Mansona. S touto deskou z roku 2010 se The Pretty Reckless stali senzací. Album se stalo hitem v Americe, ale i v mnohem rezervovanější Británii, kde to dotáhlo dokonce na šestou pozici oficiálního žebříčku.
Druhá deska je pro každou kapelu velice důležitá. Ukáže se na ní totiž, jestli debut nebyl jen výstřelkem momentálního gejzíru nápadů a ukáže se také, jestli je možno kapelu brát vážně a jestli s ní mohou posluchači počítat do budoucnosti. The Pretty Reckless si na své dvojce dávali záležet. Od debutu totiž uplynuly už čtyři roky, což je doba dost dlouhá na to, aby prvotní nadšení opadlo. Toho si kapela byla plně vědoma…
…a proto připravila velice vydařenou kolekci dvanácti skladeb, která jí nejen dává právo na další existenci, ale posunuje ji o patro výš. Zároveň album „Going To Hell“ kapele nabízí zatím netušené možnosti, protože se jedná nejen o vzácně vyrovnanou, ale také velice hitovou kolekci, která může bezezbytku naplňovat termín moderní stadiónové rockové kapely. Kapela má totiž v zásobě nejen obrovský hit v podobě skladby „Heaven Knows“, ale i další písně, protože ať už si vezmete jakoukoliv položku, vždycky narazíte na potenciální hit. A to už dneska dá pořádný kus práce.
Kapela umí pořádně rockově zabouřit jako v peckách „Follow Me Down“, „Going To Hell“ nebo „Why´d You Bring A Shotgun To The Party“, kdy ukazuje své ostré zoubky a Taylor v nich zní přesně tím prototypem frontwoman, který definovali The Runaways. Umí ale i zahrát na melancholickou strunu v mrazivé „House On A Hill“, oživovat ducha grunge v „Sweet Things“ nebo znít jako moderní ekvivalent Poison z dob „Open Up And Say… Ahh!“ v rozverné „Fucked Up World“.
Ano, tohle je velice vydařená deska. Taková, která by si skoro zasloužila absolutorium. Díky ní je nutno brát The Pretty Reckless jako velkou kapelu a nejen partu muzikantů kolem krásné Taylor. Pokud se něco nezadrhne, čekají nás od téhle kapely asi ještě velké věci.
|
