Jak černý byl pro Gotthard rok 2010 není asi třeba ani připomínat. Když pak dva roky po smrti frontmana Stevea Lee pozůstalci natočili s náhradníkem, Leeovým australským hlasovým klonem Nicem Maederem, comebackovou desku „Firebirth“, vypadalo to, že je kapela definitivně u konce s dechem. „Firebirth“ bylo suverénně nejslabším albem celé diskografie kapely a přesto, že Maeder se ukázal býti velice dobrým zpěvákem, který je od Lee k nerozeznání jen velice sporadicky, nápady deska skutečně neoplývala. Fanoušky rozdělila na dva tábory. Na ty, kteří ji brali jako pietu za Leea a chválili by, i kdyby deska obsahovala jen prd z kuličky a na ty, kteří se na to dívali střízlivýma očima a uznali, že tohle album se fakt nepovedlo.
Já jsem tehdy v roce 2012 patřil do té druhé kategorie a dodnes si stojím za tím názorem, že „Firebirth“ stojí po právu až na samém dnu diskografie kapely. Proto jsem k „Bang!“ přistupoval s despektem. Předchozí deska totiž ukázala, jak mohl být Lee pro celou tvorbu důležitý a fakt, že se „Firebirth“ nepovedla úplně podle představ, velmi opatrně připustili, ač samozřejmě velmi neradi, i sami členové kapely. Ale což, nechme být, co bylo a věnujme se tomu, co se kolem Gotthard děje v současnosti.
Po vydání minulé desky kapela začala hojně koncertovat a to ji stmelilo. Dnes už nepůsobí jako „čtyři pohrobci a jeden najatý zpěvák“, ale opět už zase jako kapela, kde Maeder má své pevné místo. A na novince je to také znát. Maeder je už silný v kramflecích a i když je jeho hlas stále hóóódně podobný Leeovi, místy vykoukne jeho osobnost a vy si řeknete: „Sakra, tady by to ten Steve asi zazpíval jinak…“
A navíc, kapela se konečně vymanila ze skladatelské impotence, kterou „Firebirth“ trpěla nejvíce. Konečně se jí podařilo dát dohromady několik skutečně silných skladeb, které snesou porovnání i s největšími hity minulosti. Mezi ně rozhodně patří začátek alba v podobě titulní ostré hardrockové jízdy „Bang!“ a následující svižné „Get Up ´N´Move On“, která nás vrací do časů prvních tří desek, na které dodnes nenechají příznivci dopustit (osobně bych tady ruku do ohně dal jen za „G.“). Následující pilotní singl „Feel What I Feel“ a zejména následující křehká balada „C´est La Vie“ posluchače zase vrací do dob, kdy kapela ostře uhnula směrem k poprocku, do dob velice vydařených desek „Open“ a „Homerun“. Obě zmíněné skladby jsou velice podařené záležitosti, které patří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí.
Mezi tu pomyslnou elitu alba můžeme s klidem zařadit i výtečnou „My Belief“, kde kapela na ostrý whitesnakeovský riff naroubovala mainstreamový nádech skladby. Povedla se i „Red On My Sleeve“ nebo „Mr. Ticket Man“, které si vykračují v těch nejlepších tradicích ostrovního hard rocku. Ovšem na kvalitativně druhé straně alba stojí třeba taková „I Won´t Look Down“ nebo prapodivný duet s americkou zpěvačkou Melody Tibbits nazvaný „Maybe“.
Ovšem v případě této desky se jedná jen o pár hluchých míst.
Oproti „Firebrith“ se tedy „Bang!“ povedla. Nepřináší sice nic, co by člověk od Gotthard v minulosti neslyšel, ale jsou zde dobré nápady, zahrané s grácií a především tahle deska vrací Gotthard kvalitativní laťku, kterou její předchůdkyně až nepěkně podlezla.
|
