Electric Boys jsou dnes v podstatě už zapomenutou záležitostí. Kdo si dnes vzpomene na kapelu, na kterou renomované světové časopisy v roce 1989 pěly tolik chvály, když vyšla jejich debutová deska „Funk-O-Metal Carped Ride“? Bohužel se i tehdy jednalo jen o záblesk slávy, protože dvojka „Groovus Maximus“ vyšla až v roce 1992, kdy už pro Electric Boys bylo pozdě. Deska z komerčního hlediska propadla a naděje, že se tahle švédská parta stane nástupcem svých slavných krajanů Europe, v tu ránu pohasla. Trojka „Freewheelin´“ ze čtyřiadevadesátého totálně pohořela a zajímala jen už pár přeživších fanoušků.
Jméno dvou členů kapely – kytaristy a zpěváka Connyho Blooma a basisty Andyho Christella - se na veřejnosti objevilo zase o dekádu později a to, když Michael Monroe a Andy McCoy hledali spohráče pro comeback slovutných Hanoi Rocks. Ten vydržel jen tři desky a když Monroe a McCoy opět přišli na to, že jim společný vzduch nedělá dobře, rozhodli se Bloom s Christellem pro obnovu jejich domovské kapely. Comebacková deska „And Them Boys Down Swang“ vyšla v naprosté tichosti, ovšem následující klubové koncerty kapele dodaly energii. I když se pak znovu mluvilo o rozpadu, najednou, opět za nezájmu médií, vychází další deska „Straflight United“.
Jasně, i na ní Electric Boys těží z toho, co si vytyčili úspěšným debutem na konci osmdesátých let, ovšem je tady také hodně znát působení obou hlavních mozků kapely po boku Monroea a McCoye. Proto prvních pár skladeb se nese spíše v přímočarém rockovém duchu, kde nechybí právě nádech Hanoi Rocks, zejména „Spaced Out“ a „If Only She Was Lonely“ by mohly klidně být na desce těchto finských průkopníků glampunku.
Ovšem pravá tvář Electric Boys se přece jen ukáže. S příchodem páté skladby „Tramp“ se všechno láme a najednou to vypadá, jako kdyby se do jamu pustili Mötley Crüe, Hanoi Rocks, Faith No More a Red Hot Chili Peppers, což ostatně je původní tvář této kapely. Se kterou navíc přišli v době, kdy teprve na piánu Jima Martina vznikala slavná „Epic“ a o „Give It Away“ a multiplatinových prodejích si Flea a Kiedes mohli zatím nechat jen zdát.
S postupem stopáže je na desce stále více funkových riffů, což korunuje „Lucy Bar“. To je v podstatě jen čistě funková věc a následující „Basf“, jejíž náladu umocňuje rapovaná sloka podpořená šlehy dechů, pak exploduje ve vynikajícím stadionovém refrénu. Nutno zmínit je třeba vynikající baladu "Ain´ t No Gettin´ Over You" načichlou sedmdesátými lety a dobou, kdy v Deep Purple hrál Tommy Bolin.
Mám radost z toho, že tahle kapela stále existuje a že se jí podařilo vydat tuhle rozmanitou, velice nápaditou desku, která ukazuje, jaký potenciál v Bloomovi stále třímá a jak byla tahle formace hrubě nedoceněna. Možná ji někdo ještě někdy objeví pro budoucí generace. Stálo by to za to.
|
