O tom, že „Master Of Puppets“ je jedním z nejdůležitějších metalových alb všech dob snad není ani třeba mluvit. Sama Metallica se na něj připravovala dlouhou dobu, protože sama si uvědomovala, že tahle deska ji buď vrhne na vrchol popularity, nebo jí také může zlomit vaz. Ne nadarmo se o třetích deskách kapel mluví jako o těch stěžejních pro další vývoj. Metallica byla v té době ostřílená kapela, a proto nechtěla nic nechat náhodě. Její hvězda už zářila po celém světě, v roce 1985 se představili po boku Bon Jovi, Ratt, ZZ Top, Marillion a Magnum na obřím festivalu Monsters Of Rock pod hradem Donnington a navíc se hbitému kecálkovi Larsi Ulrichovi povedlo dojednat smlouvu s kolosem Elektra.
Ten se samozřejmě své nové akvizici, jejíž hvězda strmě stoupala, začal věnovat s veškerou péčí. Vědom si toho, že ztučňující se konta nemají na pěstěný alkoholový návyk členů kapely moc dobrý vliv, vyhnal je ze smradlavých ulic San Francisca do Evropy. To káplo do noty hlavně Ulrichovi, protože Metallica se vydala svou třetí desku nahrávat do jeho rodného Dánska. Hlavní slovo nad vznikem alba měl producent a zvukový inženýr Flemming Rasmussen, který si svůj sluch brousil už při tvorbě alb Blackmoreových Rainbow.
Během turné k prvním dvěma deskám se Metallica stala semknutou kapelou, která tvoří skladby společně. Tentokrát se už obešla bez nápadů Davea Mustainea, které využívala na předchozích albech a u většiny skladeb jsou podepsáni jako autoři Ulrich, Hetfield a Hammett. Cliff Burton přidal svůj rukopis ke třem skladbám („Master Of Puppets“, „Orion“ a „Damage Inc.“).
Deska startuje podobně jako „Ride The Lightning“ akustickým intrem, které se zvrhne do ostré, sekané skladby „Battery“, jenž připomene „Fight Fire With Fire“. První, co praští do uší je fakt, že James Hetfield pořádně přitvrdil ve svém vokálním projevu, protože tehdy se už naplno smířil s myšlenkou, že zůstane hlavním zpěvákem kapely on, protože John Bush (Armored Saint) reagoval na jeho opakované nabídky v nejlepším případě jen pokrčením ramen.
To přitvrzení je slyšet hlavně v titulní skladbě „Master Of Puppets“, kde po uklidňující pasáži ve střední části přichází opět tvrdá poloha s Jamesovým šťěkavým „mástr, mástr…“. Samotná skladba „Master Of Puppets“ je jedním ze stěžejních míst alba. Osmiminutová, vrstvená kompozice plná různých zvratů, změn tempa a výborných riffů ukazuje, kam se Metallica za pět let své existence dostala. Od prvoplánových punkmetalových popěvků až ke kompozicím, díky kterým by se jim dalo dokonce říkat „thrashmetaloví Queen“.
„The Thing That Should Not Be“ sice trochu stojí ve stínu předchozí klasiky a následující „Welcome Home (Sanitarium)“, ale i tak skladba drží vysoce nadprůměrný standard. „Welcome Home (Sanitarium)“ se zpočátku může tvářit jako balada ve stylu „Fade The Black“ z „Ride The Lightning“, ovšem ve výsledku se o žádnou baladu nejedná. Protože po volném začátku se skladba rozjede do tempa, které je přesně takové, že dokáže pohnout davem pod pódiem. Další nesmrtelná skladba. „Disposable Heroes“ má grandiózní nástup, tvrdé zlověstné kytary se nakonec rozjedou ke zběsilém cvalu a skladba pádí kupředu hlava nehlava a když v refrénu na chvíli zvolní, nejedná se o žádnou oázu klidu, ale o nabroušený projev, kde Hetfield drtí slova mezi zuby.
„Leper Messiah“, skladba, kterou už v roce 1986 hrála stanice Vltava v pořadu Posloucháte větrník, je pak spolu s „The Thing That Should Not Be“ pravděpodobně nejslabší položkou alba. Platí pro ni v podstatě to samé. Velice nadprůměrná skladba, která ale vedle ostatních monster působí trochu nevýrazně. „The Call Of Ktulu“ má následovníka, tentokrát se jmenuje „Orion“. Opět osmiminutová (tuhle délku skladeb si Metallica nějak oblíbila) výpravná instrumentálka, kde prim zase hraje vytažená Burtonova basa a táhlé (tentokráte) Hetfieldovo sólo přesně uprostřed skladby. O závěr alba se postará divoká „Damage Inc.“. Tu uvede opět velice zlostný úvod, do kterého Hetfield začne sekat své riffy, aby se pak společně s celou kapelou dal na obrovskou jízdu, která za celou deskou udělá skutečně nekompromisní tečku.
Hned po vydání v únoru 1986 začala deska sbírat nejrůznější ocenění, která vlastně dostává dodnes, kdy jí různé prestižní magazíny citují jako jedno z nejdůležitějších děl metalové historie a album obsazuje přední příčky v různých anketách o nejlepší rockovou desku. Metallica vypadala jako pořádně rozjetý stroj, který snad ani není možné zastavit. Jenže stačila jedna cesta do Švédska a všechno bylo jinak.
Tehdy se psalo sedmadvacátého září 1986. Ten den jsem slavil svoje sedmé narozeniny a vyjeveně zíral na svůj první slabikář, který jsem dostal v první třídě trnovské základky. Možná právě, když jsem sfoukával sedmou svíčku na svém dortu, Cliff Burton umíral pod koly autobusu na silnici v jižním Švédsku…
|
