Už více než třicet let jsou Loudness japonskou heavy metalovou jistotou. I když tito neobyčejně plodní autoři hudby mají doma skoro až božské postavení, za hranicemi je to o mnoho, mnoho chudší. Přestože v druhé polovině osmdesátých let se jim podařilo prostřednictvím alb „Thunder In The East“, „Lightning Strikes“ a „Hurricane Eyes“ strčit čumák i do Ameriky (načež angažovali i amerického zpěváka Mikea Vesceru), o žádný průlom se nejednalo. A změna hudebního klimatu v devadesátých let je z amerických hitparád vystrnadila nadobro.
Zmizel i Vescera, aby se po čase mohl opět vrátit původní zpěvák Minoru Niihara a Loudness se tak stali opět výlučně japonskou záležitostí. Kapela, kterou pevnou rukou vede celých více než třicet let kytarový čarostřelec Akari Takasaki, přichystala pro letošní rok úctyhodný šestadvacátý počin. Ten je samozřejmě dobře ukotvený ve svém stylovém záběru, tedy klasickém heavy metalu, který kromě koketérie s glamem koncem osmdesátých let kapela nikdy ani o píď neopustila.
„The Sun Will Rise Again“ proto opět zní přesně jako z osmdesátých let. Kdyby vyšla v roce 1982, vůbec nic by se nestalo a kromě zvukové vyleštěnosti byste žádný rozdíl nepoznali. Takasaki opět střílí ostré kulometné riffy a Niihara štěká ve vysokých polohách jako kříženec mezi Robem Halfordem a Udem Dirkschneiderem. I když intro „Nourishment Of The Mind“ by klidně mohla mít ve svém repertoáru kdejaká industriální parta, úvodní skladba „Got To Be Strong“ ukáže jasné heavymetalové tesáky.
Až člověk přemýšlí, jestli je to klad nebo zápor. Všechno je totiž dokonale čitelné a prvoplánovité. Proto hledáte, čím se album odlišuje a hledáte také důvody, proč byste si jej měli pustit podruhé. Pár jich je. Rozhodně vydařená skladba „The Metal Man“, titulní „The Sun Will Rise Again“, které zpočátku má až zatěžkané sabbathovské tempo a zajímavě postavený refrén. Ucho potěší také výtečně nabroušené riffy v „Rock You Wild“, ve kterých zaslechnete jistou inspiraci Georgem Lynchem.
Jenže jinak je to jen další deska Loudness. Nijak objevná, prostě jen počin do řady. Takový, za který se kapela nebude rozhodně stydět, ale žádnou díru do světa neudělá. Co byste ale také chtěli po pětadvaceti albech od starých vlků?
|
