Řečtí šampioni v oboru zvaném „Symfonický death metal“ vydávají novou nahrávku s názvem „Titan“. A mají na co navazovat. Minulé dvě desky „Communion“ a „The Great Mass“ stanovily zcela nové standardy pro tento žánr. Septicflesh opět spojili síly s Pražským filharmonickým orchestrem a dirigentem Adamem Klemensem. Nově se také zapojil i Dětský sbor města Praha. Nový je také producent, a to Logan Mader (Machine Head, Soulfly, Fear Factory, Dagoba..). V tomto směru si myslím, že to byl však mírný krok směrem vzad a to kvůli ne zcela líbivému zvuku kytar (v některých písních mi přijdou upozaděné nebo naopak upřednostněné) a celkově se mi více líbila produkce alba minulého.
"War In Heaven"
Klasický „otvírák“ alba Septicflesh. Výrazné bicí a mohutné orchestrace, které složil Christos Antoniou a v některých motivech se možná nechal inspirovat německým skladatelem Richardem Wagnerem. Vzápětí se ozývá Sethův ultragrowling a nájezdy smyčců, které vytvářejí bojovou náladu skladby. Uprostřed zazní skvělý riff a Fotis Bernardo za bicími se neskutečně činí, jeho přinos pro celé album je obrovský. Závěr je pomalejší a takřka apokalyptický. Sbory ukončují tuhle „válečnou“ píseň.
I když se to poslouchá náramně, v porovnání s prvnímy songy z předešlých desek, je „War in Heaven“ spíše méně nápadným kouskem a na poměry SF průměrným.
"Burn"
„From the silence of a headless horror, learn!“, zahlásí kytarista a zpěvák (čistých vokálů) Sotiris a nastává peklo. První půle skladby je rozhodně to „nejmetalovější“ na desce. Pořádný death metal se spoustou změn temp a skvělým riffováním. Refrén je zvláštní a přijde mi skoro až ležérně zazpívaný, ale funguje to a je rozhodně zajímavý a zapamatovatelný. V druhé půli se SF transformují takřka do psychedelické kapely a vystřihnou nejkrásnější melodii na albu.
„Burn“ je jasná hitovka a patří k tomu nejlepšímu od této kapely.
"Order Of Dracul"
Píseň o Vladovi Napichovači zní majestátně a poměrně progresivně. Vyčnívá krásně blackmetalová kytara a rychlé tempo skladby. Houslové „sólíčko“ v prostředku podpoří atmosféru z předminulého století. V zásadě však opět typický mustr kapely, který nikterak nešokuje, ale rozhodně potěší.
"Prototype"
Divoký začátek a přesto dosti melodická věc. Kytary jsou méně nápadné, pozornost na sebe strhává orchestr. Tak jak bývá zvykem, prostředek zklidní a SF působí strašně příjemně. Přichází však nejsilnější a pro mne nejemotivnější část, kdy se k Sethovi připojuje dětský (dívčí) sbor a spolu zpívají o jistém prototypu humanoidní bytosti, která se snaží býti člověkem, ale jen imituje žití. Měkčí pasáže paradoxně Septikům sluší. Vyniknou tak melodie a vůbec tomu nevadí naopak brutální growling.
Tohle je „Prototype“ úžasné symfonicko – metalové písně.
"Dogma"
Zvláštní atmosféra plná tajemna a temnoty. Text o bolesti, tak trochu masochistický. Po „tajemnu“ zazní skoro až rock n‘ rollový riff (samosebou přitrvzený) a poté epické sbory a Sotirisův pěvecký příspěvek. Skladba s nejvzletnějším refrénem.
"Prometheus"
„Deus ex machina“. Můj favorit alba! Nejdelší věc s tichým začátkem, který naruší skvělé orchestrace. „Prometheus“ se nese ve středním tempu a především stupňuje napětí. SF pracují s motivy skladby velice sofistikovaně. Různě je proplétá (například sbory) a působí na posluchačovu mysl. Chvílemi jsem byl až v tranzu. Pak přichází chvilkové uvolnění a klid. Seth dál už jen vypráví a píseň poměrně smutně doznívá. Přál bych si od SF víc takových epických věcí a nejlíp i delších, aby opravdu využili svůj talent.
"Titan"
Strašně mi připomíná „Communion“. Svou dramaturgií, riffy a sbory. Poslouchá se to však náramně.
"Confessions Of A Serial Killer"
Pro mě asi nejslabší kousek na albu. Nebo spíš nejméně nápadný. Začátek opět tajemný až strašidelný, poté tvrdá deathmetalová část a konečné orchestrální vyvrcholení, které má sice velice dobrý motiv, ale přijde mi až příliš prodlužovaný.
"Ground Zero"
Zaujme především naštvaným Sethem, který v úvodu předvede jeden ze svých nejbrutálnějších výkonů. Kytary stejně jako na většině desky nejsou moc ostré, spíše vybrnkávají a jen dokreslují atmosféru. A stejně jako Seth i Sotiris tu má svou skvělou pěveckou část. Skladba opět krásně vrcholí, aby byla posléze sražena zpět do deathmetalového běsnění.
"The First Immortal"
Epická a masivní tečka za albem. Orchestr tu vytváří velice zvláštní atmosféru (cítím se jak někde v oblacích nebo v obrovské hale či jeskyni). Skladba je variabilní a neustále se mění, přitom má krásné melodické momenty a zejména přítomnost dětského sboru zní výborně. Tohle patří ke zlatému fondu Septicflesh. Parádní závěr.
„Titan“ není dokonalý. Deska je to méně přístupná a teprve po několika posleších začíná být vlastně strašně přitažlivá. Současně je, ale třeba říci, že některé skladby jsou v podstatě jen „bratříčky“ jiných písní z minulých alb. V rámci orchestrací jsou Septicflesh stále jedničkou (promiň Mikko a Epico) a i když „Communion“ a „The Great Mas“ zůstaly nepřekonány, pořád je to výborná nahrávka a já ji můžu jen doporučit.
|
