Festival Masters of Rock se probudil do svého druhého dne, a přestože se bylo na co těšit, počasí veškerý optimismus trochu kazilo. Více než kdy jindy proto zafungovala věta, kterou během svého odpoledního vystoupení pronesla Marta Jandová z Die Happy: „Nestěžujte si pořád a radujte se i z maličkostí.“ Její slova vlastně docela zabrala. Krátce po jejich koncertu totiž vysvitlo slunko a až do neděle bylo hezky. Tolik ale informací o počasí, jdeme na hlavní dění.

Ray: Silně podezřívám Chrise Bowese, jinak frontmana Alestorm, že kapelu Gloryhammer založil jenom proto, aby se na pódiu mohl obléct jako čaroděj. U něj by mě to ani nepřekvapilo. Jenže už to tak vypadá, že tahle kapela přes všechnu legraci a převleky přináší kvalitní hudbu (a to i naživo) a velmi zábavnou show, která držela lidi pod pódiem i přes vytrvalý déšť. Zpěvák Thomas Winkler alias Angus McFife nejen podal výtečný vokální výkon, ale navíc bavil průvovídkami o tom, jak když chcete zachránit princeznu, nemůžete jet na pitomým koni, ale musíte si pořídit draka, anebo názorně předváděl s pomocí publika, jak byl ve starověkém Skotku vynalezen stereo zvuk.
František Šafr: Skotští Gloryhammer začali hrát již v dopoledních hodinách a schytali poměrně silný déšť po celou dobu svého vystoupení. I přesto se pod pódiem nahromadil slušný počet fanoušků, kteří kapele dávali najevo, že je u nás vždy vřele vítána. Jejich melodický metal je totiž dalším zářezem do sbírky kapel jako Sabaton, Powerwolf, Freedom Call, tak se není čemu divit.

Visions of Atlantis se ve Vizovicích představili již v roce 2011. Letos se na pódiu objevili opět s novou (ne však neznámou) zpěvačkou, kterou se před nedávnem stala francouzská sopránistka Clémentine Delauney. Ta zde se svojí druhou kapelou Serenity o den dříve slavila velký úspěch, s touhle formací však příliš neoslnila. Visions of Atlantis ostatně vždy v mých očích hráli spíše druhou ligu. A to nemají v sestavě žádné špatné muzikanty. I pěvecký duet, který společně s Clementine tvoří charismatický Siegfried Samer, má své kvality, nefunguje však u něj taková chemie jako třeba právě u Serenity nebo italských Lacuna Coil. Kapele by jistě slušel nějaký větší hit nebo výraznější (či originálnější) nápady. Z nepříliš pestrého setlistu tak nakonec nejlépe vyzněla balada „Winternight“, z níž jediné jsem cítil opravdovost a emotivnost.

Die Happy jsem v programu uvítal s radostí. Martu a spol. jsem nebral jen jakési zpestření, ale i jako smysluplnou a plnohodnotnou hudební výplň. A je mi sympatické, že se kapela nebojí hrát popovější věci i před „tvrdším“ publikem. Marta navíc umí! Má sebevědomý a silný hlas a dokáže dostat lidi do varu. Příkladem jsou skladby jako „Peaches“, Supersonic Speed“ či „Big Boy“. Její optimismus (zmíněný již v úvodu) a pozitivní energie mě zkrátka baví natolik, že ji rád uvidím i v příštích letech.
František Šafr: Českoněmečtí Die Happy pro mě nikdy modlou nebyli a nějak mi nejde do hlavy, co zrovna oni dělají na takovém festivalu. Samozřejmě jsem z každé strany slyšel, že Marta Jandová má slušný hrudník, takže si osobně myslím, že většina brala jejich vystoupení jako vizuální zpestření pátečního dne.

Od projektu Rock Symphony jsem moc nečekal. Propojení orchestru s rockovou kapelou mám sice rád, ale přehrávání slavných coverů opravdu není nic převratného (to si daleko více vážím rockové opery Antigona, která přišla na trh se svou vlastní tvorbou). Nezachraňuje to ani skvělý zpěvák Jan Toužimský či právě Marta Jandová, která ač se snažila sebevíc, na její vystoupení s kapelou Die Happy to prostě nemělo. Je ale pravda, že fanoušci si největší rockové hity zazpívali rádi. Rock Symphony tudíž beru spíše jako oddychovou záležitost, o tom zda se bude v budoucnu umělecky rozvíjet, ale pochybuji.
František Šafr: Na projekt Rock Symphony jsem byl zvědavý, ale nakonec to celé tak nějak vyšumělo do ztracena. Orchestr nebyl nijak zvláště slyšitelný. Nepopírám, že Marta Jandová a Honza Toužimský mají skvělé hlasy, ale světové hity v jejich podání nezněly nijak závratně.

Finské Korpiklaani mám v hlavě zafixované jako kapelu, na kterou se chodí lidi hlavně vyřádit. Na hudební krásu se zde moc nehledí, jde hlavně o zábavu a alkohol (to mi nikdo nevymluví). Co si ale budeme povídat, fanoušků, kteří se chtějí hlavně bavit, bude vždycky dost. Ti se v ten den také činili. Folkmetalová banda zde totiž nahrávala své dvd. Korpiklaani tak záměrně hráli bez větších pauz jeden hit za druhým, ani žádné dlouhé proslovy se nekonaly. Díky tomu koncert hezky odsýpal a kapela stihla zahrát až šestnáct skladeb.
František Šafr: Na kapelu Korpiklaani jsem se těšil. Jejich tvorbou nejsem seznámen do podrobna, ale vím, že na živo mě tato kapela dokáže vždy přivést do varu. Letos mi jejich vystoupení přišlo poměrně statické a chyběla tomu energie, kterou si pamatuji z roku 2012. Přesto jsem si užil příjemnou hodinku v kotli mezi ostatními pařiči. PS: Skladba „Happy Little Boozer“ mě snad nikdy nepřestane bavit.

Epica svou laťku nezvyšuje jen ve studiu, ale i na koncertech. Není proto divu, že se stala jedním z vrcholů celého festivalu. Ten progres je neuvěřitelný. Kam se v posledních letech hrabou finští Nightwish. Holandská formace se stala králem žánru díky své soudržnosti, pracovitosti a neúnavnosti. Na pódiu vše klape dokonale a všichni členové se perfektně doplňují. Důkazem toho, že hudebně neustále rostou je krásná Simone Simons. Těžko říct, do jaké míry za její obrovský posun může mateřství, určitý vliv to však asi mít bude. Její výkon byl totiž fantastický a z jejího hlasu, který působil daleko vyzráleji než v minulosti, dokonce až mrazilo. Kapela dala logicky největší prostor své aktuální novince „The Quantum Enigma“, z níž zazněla třeba hitovka „Unchain Utopia“, epická „The Essence of Silence“ či tvrdší „Victims of Contigency“. Nechyběly však ani starší skladby jako „The Obssesive Devotion“, „Consign to Oblibion“ nebo „Cry for the Moon“. Lepší pozvánku na jejich lednový koncert do Prahy jsme si tak nemohli ani přát.
František Šafr: Kapelu Epica nesleduji, ale po začátku jejich setu jsem nedokázal odejít. Tak skvělý zvuk, atmosféru, efekty a výkony všech zúčastněných jsem skutečně nečekal. Několikrát během jejich vystoupení jsem dostal husí kůži a od této chvíle se řadím mezi jejich fanoušky. Prvotřídní show a jeden z nejlepších zážitků letošního MORu.

Sabaton se u nás již dávno stali obrovskou hvězdou. To, co se vždy kolem nich odehrává, je jedna velká mánie. Ve výsledku je tak jedno, že se na jejich vystoupeních (stejně jako na deskách) toho moc výrazně nemění. Švédové sází na jistotu a hlavně na Joakima, jenž už se showmanem snad narodil. Rozdíl mezi letošním výkonem a toho z roku 2012 je tedy velmi nepatrný (kapela maximálně působila jen trochu sehraněji). Sabaton tak zahráli všechny oblíbené hity, z nichž zmiňme třeba „Primo Victoria“, „The Art of War“, „Far From The Fame“ či „Attero Dominatus“, došlo však i na nové skladby z alba „Heroes“. Živelné, energické, sebevědomé, ale trochu předvídatelné.
František Šafr: Co mám říci k Sabaton? Areál byl doslova natřískaný a já jsem se těšil. Po intru „The Final Countdown“ a úvodní vypalovačce „Ghost Division“ se u mě však dostavil pocit úzkosti. Kapele de facto nic vytknout nemohu, neboť šlape jako hodinky, ale jejich show mi (až na výjimky) přišla naprosto totožná s předminulým ročníkem (tank na pódiu můj dojem opravdu nezměnil). Resumé? Bavil jsem se, ale už by si kluci mohli pořádně pohrát s playlistem.

Dobrou noc přáli blackmetaloví Poláci Behemoth, kteří potvrdili svoji neotřesitelnou pozici na extrémním metalovém poli sebevědomou a (jak jinak než) pekelnou show, kterou navíc podtrhl i vynikající zvuk. Rozhodně nejsem žánrovým fanouškem, před jejich výkony ale smekám.