No jo no, když není nikdo delší dobu schopen přijít s pořádným thrash metalovým masakrem, musí se toho chopit zajetí a ostřílení borci. Třeba i z jiných žánrů. Kořeny mimořádně kvalitních Iron Reagan totiž nalezneme v Darkest Hour, Cannibal Corpse a mnou dlouho vzývané thrashcoreové smečky Municipal Waste, ke kterým má vyznění dnes hodnocené kapely nejblíže. Pojítkem je zpěvák Tony Foresta, jenž vše spáchal společně s kámošem ze střední, Ryanem Parrishem. Výsledkem je nekompromisní crossoverový nářez schopný rozpařit i nejlínějšího metláka, stejně jako, pokud si otočíte ovladačem hodně doprava, nasrat všechny sousedy v okolí. A řeknu vám na rovinu, že v jiném, než ultra hlasitém módu, nemá smysl tuhle muziku vůbec poslouchat.
Název kapely odkazuje na jednoho nechvalně proslulého amerického prezidenta (i když popravdě řečeno, kolik prezidentů proslulo chvalně?), aby jako vše společně s textovou složkou vypadalo patřičně naštvaně, ale je to spíš z povinnosti, celkově jde hlavně o zábavu a srandu (viz videoklipy či názvy skladeb). Přímo ozdravně působí ENERGIE, jež ŽHNE z každého tónu. Základnímu thrash metalovému sevření podává pokérovanou pracku hardcore punk a je to zatraceně znát. Pokud jsem psal o absenci dobrých thrash metalových alb, je to často dáno i nekvalitní zvukovou produkcí, která spolehlivě zabije třeba i schopný hudební matroš. Zde je vše díkybohu v naprostém pořádku. Posluchač je roztříštěn o masivní kytarové stěny a utopen rytmikou valící se jako zuřivá tsunami. Nejde ale o krutou smrt, nýbrž o znovuzrození vlévající do znuděných pórů blahodárnou mízu svěží chuti k životu. Tohle není hudba ke klidnému vychutnávání, člověk je přímo nucen k nějaké živočišné akci. Jedno je jisté, na koncertech zavládne peklo.
Celkem půlhodinová metalová krmě je rozsekána na pětadvacet zuřivých soust. A je to přesně tolik, aby byl konzument příjemně zasycen a nikoli přežrán, což by u delší stopáže přece jenom hrozilo. O nějaké široké hudební variabilitě nemůže být z logiky věci řeč a nikdo o ní ani nestojí. Sice uslyšíme (na poměry kapely a žánru) nebývalý počet kytarových sól či dokonce jeden song přesahující čtyři minuty.
To jsou ale pouze kosmetické změny. Takovou dávku nespoutané energie by stejně nikdo déle než půl hodiny nebyl schopen ustát. Takhle je vše koncentrováno v doktorsky odměřené infuzi nejvyšší kvality. Asi po mně nechcete, abych rozebíral každý track zvlášť. Zkrátím to konstatováním, že novinka je lepší než (už tak dost dobré!) první album a letošní EP této smečky, dokonce je lepší, než poslední placka Municipal Waste - "The Fatal Feast". Tam už byla cítit jistá únava, zde je vše opět maximálně dynamické a akční. Tato recenze měla jediný účel. Upozornit na výjimečnou nahrávku v žánru, ve kterém sice vychází několik alb denně, na konci roku bychom ale ty opravdu skvělé spočítali na jedné ruce. Desce „The Tyranny Of Will“ bezesporu jeden z prstů náleží. Je to vztyčený prostředníček, jaký jiný?
|
