Crazy Lixx jsou na hudební scéně už etablovaným pojmem. Za těch sedm let, co vydali výtečný debut „Loud Minority“ si vybudovali vcelku slušnou pozici a ani časté personální hlavotřesy se na kvalitě jejich desek nepodepisují. Bezejmenná novinka zase vzniká v jiné sestavě než dva roky stará „Riot Avenue“. Kapelu totiž opustil basista a zakládající člen Luke Rivano, který byl od počátků důležitým členem party a velice obratným skladatelem. Z původní party tak Crazy Lixx zůstal věrný jen zpěvák Danny Rexon a bubeník Joey Cicera. K nováčkům se tedy po bok kytaristy Andy Dawsona (ten nahradil současného člena Hardcore Superstar Vica Zena) postavil basista Jens Sjöholm a nově také druhý kytarista Edd Liam.
Ale i přes odchody dvou základních členů jsou Crazy Lixx stále sví a na první poslech rozpoznatelní. Je to nejen tím, že Rexon má specifickou barvu hlasu, ale i kompozičním přístupem, který kapelu dělá zajímavou, i když na první poslech těží zejména ze soundu osmdesátých let. Sami Crazy Lixx přiznávají, že jejich největší vzory jsou hardrockové veličiny osmdesátých let jako Whitesnake, Scorpions, Def Leppard, Aerosmith nebo Mötley Crüe a jejich hudba podle toho také zní.
Nejinak je tomu i u novinky. Ta pokračuje v intencích, které si Crazy Lixx nastavili u debutu a které vybrušovali na dalších dvou deskách. Novinka na tom v podstatě nemění vůbec nic. Přestože je oproti „Riot Avenue“ znát maličký posun směrem k mainstreamu, když se tentokrát kapele podařilo složit více stadiónových refrénů, které by z drtivé většiny skladeb mohly udělat hity. A oproti předešlým deskám je na tomto eponymním albu ještě více cítit příklon k osmdesátým letům. Zvuk jako kdyby trochu změkl, přidalo se více tišších pasáží, do kterých pak explodují zmíněné stadiónové refrény.
Vezměte si třeba příznačně nazvanou „Girls Of The 80´s“ nebo následující „I Missed The Mark“, to jsou hymny osmdesátých let jako vyšité. Přesně typy těchhle skladeb dělaly z muzikantů v osmdesátých let znuděné milionáře, bořící frňáky do hromad koksu, velkých jako Kilimandžáro, ve svých honosných ratejnách. Dnes je jiná doba, ale jak vidno, i v ní se Crazy Lixx umí ohánět. Z celkového konceptu mohutných, až defleppardovských chorálů proto vybočují dvě trochu ostřejší skladby „Ain´t No Rest In Rock n´Roll“ a „Wrecking Ball Crew“ a bluesověji laděná „Outlaw“, která v podstatě supluje chybějící baladu. Ovšem všechny na album sedí výborně. Jediný otazník proto může viset nad znovu nahranou „Heroes Are Forever“ z debutu. Smysl jejího zařazení mi jaksi uniká.
Faktem proto zůstává, že Crazy Lixx zase nahráli výtečnou desku, na které ještě trochu více přilnuli k osmdesátkám. Možná, že je to způsob, který je nezažene do slepé uličky, kam se v posledních letech Nová vlna skandinávského hair metalu dostává. Novinka Crazy Lixx je hozená rukavice jejich věčným rivalům z Crashdïet. Ti se totiž do té slepé uličky přímo ženou.
|
