Dvacet letos tomu letos bude od momentu, co z Floridy na celý svět takřka přes noc zaútočil přízrak, který si říkal Marilyn Manson. Přestože měl na svém kontě už jednu desku „Portrait Of An American Family“, ta toho nikomu moc neřekla, protože obsahovala jen vcelku průměrný industriální lomoz, jméno mu udělala až chorobná verze hitu Eurythmics „Sweet Dreams“. Tou si Manson připravil půdu pro svůj definitivní průnik mezi rockovou elitu, album „Antichrist Superstar“. A právě před těmi dvaceti lety ležel celý svět tomuto černokněžníkovi u nohou. Od té doby se toho změnilo hodně. Hodně vody uplynulo v Red River od té doby, kdy Manson přestal udávat tón celé scéně.
Z části si za to mohl sám. Jeho umělecký vrchol „Mechanical Animals“ následovaný dalším velice podařeným dílkem „Holy Wood (In Shadow Of The Valley Of Death)“ předznamenal ovšem konec jeho plodné éry. „The Golden Age Of Grotesque“ už trochu začínalo mlátit prázdnou slámu, podivné „Eat Me Drink Me“ naznačilo, že tvůrce je v krizi. Projevily se na něm následky nevydařených milostných vztahů s Rose McGowan a Ditou Von Teese, stejně jako sžíravé abstinenční příznaky. Vrcholem pak byla deska „The High End Of Low“ a následné turné, kdy řada fanoušků hovořila o konci. Tři roky staré album „Born Villain“ přece jen dalo naději, že by se Manson mohl odrazit od dna a „The Pale Emperor“ tento trend zaplaťbůh potvrzuje.
Přitom vznik nejnovějšího díla byl docela bolestný. S Mansonem ze spoluhráčů zůstal zase jen věrný basista, kytarista a velice plodný spoluautor Twiggy Ramirez. Zmizel výborný klávesista Chris Vrenna, bubeník Jason Sutter i druhý kytarista Fred Sablan a naopak přibyl bubeník z The Dillinger Escape Plan Gila Sharone a klávesista a kytarista v jedné osobě Tyler Bates, který pracuje spíše jako hudební producent a tvůrce filmové hudby. Je to právě Tyler Bates, který se s Mansonem a Ramirezem stal další vůdčí skladatelskou osobností na novince.
Manson jako kdyby se chtěl s „The Pale Emperor“ vrátit v čase a proto vám hned při poslechu „Killing Strangers“ na mysli vytane duch alba „Mechanical Animals“. Tahle věc totiž až možná moc okatě evokuje tehdejší otvírák „Great Big White World“, jen mu chybí tehdejší geniálně plíživá kytarová sóla Zim Zuma. Těch spojnic mezi novinkou a „Mechanical Animals“ je ale mnohem více. A asi to byl úmysl, protože Manson svůj zpěv stylizoval i do tehdejší podoby, kdy se již umírnil z běsnění na „Antichrist Superstar“. Je tu řada skladeb, které by mohly být právě na „Mechanical Animals“. Je to zmíněná úvodní „Killing Strangers“, pilotní singl „Deep Six“, který pro změnu evokuje „The Dope Show“ „The Mephistopheles Of Los Angeles“ nebo „The Devil Beneath My Feet“, která má možná k tehdejšímu feelingu úplně nejblíže.
Zvuk je sice trochu jiný, je více vyčištěný, je mnohem více rockovější a zbavený nánosů industriálního povlaku. Nebouří jako v "Rock Is Dead" nebo "I Want To Dissapear". Je to zvuk roku 2015, doby, kdy už Manson nepotřebuje provokovat. On to sice stále dělá, ale už k tomu volí jiné formy vyjádření, což je patrné i z prvního klipu k desce „Deep Six“.
A je to dobře. Cesta, kterou nastoupil s „Eat Me, Drink Me“, byla cestou do pekel. Cestou do záhuby.
I já jsem Mansona už před lety odepsal. Možná on sám podstoupil torturu a tohle je jeho katarze. Každopádně „The Pale Emperor“ beru jako jeho nejlepší desku od „The Golden Age Of Grotesque“. Přichází sice se stejnými zbraněmi jako v roce 1998, ale po letech má zase sílu.
|
