Nedá mi to, abych sem nepropašoval trio sice starších, ale stále výborných nahrávek, jejichž hlavním pojítkem jsou mimořádně chytlavé melodie. Každá z uvedených kapel k tomu ovšem využívá malinko jiný žánrový podklad. Jedna na to jde přes hard rockovou noblesu, druhá si pomáhá heavymetalovými riffy, a poslední už pracuje s velkolepými neoklasickými prvky. Naší cestu po melodických destinacích začneme ve Švédsku, poté se na chvíli ohřejme ve slunné Itálii a putování zakončíme v politicky velmi pochybném, stran melodických kapel však celkem stabilním Rusku.
DESTYNATION - Rising Up (2006)
Tato švédská parta vystupovala původně pod názvem Eternia. K přejmenování na Destynation došlo v roce 2005. V obou případech vyšlo pouze jedno album, „Tales of Power“, resp. „Rising Up“ (2006) s tím, že aktuální status kapely není známý. Je to trochu škoda, neb kvality jsou nesporné. Švédští autoři staví své kompoziční kameny na hardrockovém základu s občasným přesahem do powermetalových končin. Chcete-li rychle vyzobat nejlepší kousky, sáhněte po mimořádně atraktivní položce „Back from the Dark“, gurmánské jednohubce "Freedom", nebo po závěrečných hitovkách „Sign“ a „Resing in Flames“. Obrovským lákadlem je každopádně zpěvák Anders Häggkvist s luxusním hlasovým zabarvením a vymakanou technikou. Songům dodává téměř aristokratický majestát a právě díky němu jsou všechny hodny poslechu, přestože v kontextu celého díla je nutné zmínit autorské schéma, které vždy nedokáže nasytit tóny smyslnou chytlavostí (týká se prostřední části desky). V každé se ale najde alespoň něco zajímavého, nejčastěji ve vokálních linkách či refrénech. Malinko zvláštně v tomto ohledu vyznívají značně depresivní texty plné bolesti a lidského zmaru, což opět připomíná hypotetickou a značně absurdní situaci, kdy by např. Marduk nebo Cradle of Filth pěli o rozkvetlých loukách a puberťáckých láskách. Vem to čert (nebo anděl), hudba je velmi slušná a na tom samozřejmě záleží nejvíce.
7/10
YouTube ukázka - Back from the Dark
HIGHLORD - When the Aurora Falls... (2000)
Další poměrně letitá smečka (vznik v roce 1998) pochází z Itálie, neboli ze semeniště řady kultovních melodických velikánů. Highlord se do tamější A třídy sice nikdy nedostali, za pozornost ovšem bez nejmenších pochyb stojí. Ze sedmi alb jejich diskografie jsem jako reprezentativní vzorek vybral to s pořadovým číslem dva. Důvod je prozaický. Kdybyste se mě totiž zeptali na jednu z nejúchvatnějších a nejoblíbenějších powermetalových skladeb, odkázal bych vás právě k albu „When the Aurora Falls…“, konkrétně k položce číslo sedm s názvem „Perpetual Fury“. Téměř osm minut dlouhý opus nabízí mimořádně napínavý děj o několika dramatických zvratech, které mají ve scénáři vepsány strhující symfonické předěly a skvostné melodie. Vrcholným momentem je pak spektakulární a pro mě vyloženě kultovní refrén, zejména jeho druhé a závěrečné jetí s jednou příjemnou pěveckou pikantností. Podobnou perlou je i následná sedmička "Le Rouge et le Noir". Samozřejmě nejde o osamocené klady alba, celé se může chlubit dobrým autorským rukopisem, jenž hojně staví na klávesovém preludiu, hlavně pak na jeho cembalovém efektu, který startuje několik skladeb a většinu z nich pak sytí v neoklasických sólech. Italové se nebojí ani progresivních prvků, spídových či naopak klidných pasáží. Jejich kompozice tak zdobí vrstevnaté struktury, díky kterým se neustále něco děje. Někdy se ale vše komplikuje trochu moc, a to bez přídavku náležitě chytlavé invence. Nejvíce však zamrzí zvuková indispozice, jež působí slévajícím dojmem a nedovolí si užít každý nástroj měrou vrchovatou. Nutno také zmínit, že se tato deska stala labutí písní zpěváka Vascého, kterému údajně přestala imponovat metalová hudba. Nahradil ho neméně dobrý Andrea Marchisio (Desdemona). Dílo končí baladickou písní „You´ll Never Be Lonely“, která svoji povedeností symbolicky uzavírá jedno z velmi dobrých alb neoklasického power metalu. Pro fanoušky žánru jasná povinnost.
7/10
YouTube ukázka - Perpetual Fury
THE ARROW - Lady Nite (2009)
Pokud se někdo děsí ruských uskupení, neb je mu známo, že většinou zpívají v rodném jazyce, zde může být v klidu. The Arrow (dříve Black Arrow) mají na kontě tři fošny, z nichž jede v rodném jazyce pouze druhá. Z debutového alba „Children of Gods“ bych doporučil toliko jednu skladbu („Metal´s in the Air“), z trojky „Lady Nite“ už všechny (snad kromě zbytečně ukecaného intra a průměrné závěrečné coververze songu „Gimme Your Hand“ od krajanů Aria). Těžko říct, kde zrovna autoři čerpali inspiraci, jisté však je, že to byl zdroj bohatý na tvorbu kromobyčejně atraktivních a většinou vyloženě hitových hudebních struktur. Jedna kalorická bomba střídá druhou, těžko vybrat nejlepší melodický zákusek. Snad jedině pod vlivem tortury bych uvedl dvojici mega chytlavých kousků „Centuries Behind“ a „Burning Mirrors“, stejně jako „plodivé“ baladické položky „Whisper of Hearts“ a „Ring of Time“. Bylo by to ale víceméně z povinnosti. Hudební náboj třetí desky The Arrow se mi trefil na pocitový střed a já vám jej z dnešního tria doporučuji možná s nejmenším počtem slov, za to ale s daleko největší urputností.
8/10
YouTube ukázka - Burning Mirrors
|
