Co dál… Byl začátek roku 1980, kapela měla nakročeno k celosvětovému úspěchu, ale její tvář, zpěvák Bon Scott byl mrtvý. Mluvilo se o rozpadu, což vzhledem ke rvavé nátuře bratří Youngů od začátku byla spíše jen taková fráze a téma nového zpěváka se otevřelo hned po Bonově pohřbu. Impulz jim k tomu dal i Bonův otec, který kapele řekl, že i sám zesnulý zpěvák by si přál, aby pokračovali dál. Proto se začal vybírat vhodný frontman. Mluvilo se o tom, že by na Bonovo místo mohl nastoupit Steve Marriott ze Small Faces nebo Noddy Holder, který dlouhá léta tvořil tvář hospodských glamrockerů Slade. Mluvilo se i o Jimmy Barnesovi z Cold Chisel, v úvahu připadal Angry Anderson z Rose Tattoo.
Vše ale nakonec dopadlo jinak. „Devadesát procent zpěváků, co přišli na konkurz, se hned na začátku odstřelilo, protože když se jich kapela zeptala, co by chtěli zpívat, řekli „Smoke On The Water“. Popadli mikrofon a omotali nohu kolem stojanu jak nějakej zasranej David Coverdale“, vzpomíná Ian Jeffery z manažerského týmu kapely. Byl to právě Jeffery, který kapele navrhl, aby vyzkoušela Briana Johnsona, zpěváka glamrockových Geordie. Malcolm z toho nebyl ze začátku vůbec nadšen. Za Johnsona se nakonec přimluvil i producent Mutt Lange a proto tento chlapík, který byl o rok mladší než Bon (tedy ročník 1947) dorazil na zkoušku. Stačilo jen zahrát „Whole Lotta Rosie“ a brzy bylo rozhodnuto. Proto koncem března Brian odehrál s Geordie poslední koncert a nastoupil na plný úvazek do AC/DC.
Brian nebyl v AC/DC ještě ani měsíc, když na nátlak vydavatelské firmy, která cítila ve vzduchu něco velkého, kapela odjela na Bahamy, aby zde nahrála nový materiál. Ten bratři Youngové psali ještě pro Bona, ovšem byl to pak Johnson, který jej osadil vlastními texty. Nadobro tak zmizely písně o kapavce nebo filckách, protože Brian je jiným typem textaře, takový mluvčí proletariátu. Po úspěchu a výborné práci, kterou odvedl producent Mutt Lange na „Highway To Hell“, zůstal sedět za producentským pultíkem i tentokrát. Údajně to byl jeho nápad, aby skladba začínala mocnými údery zvonu, přestože skladba „Hells Bells“ nijak neodkazuje na Bonovu smrt.
Celkově, i když Bonova smrt byla ještě hodně čerstvou záležitostí a členové kapely i doprovodný personál na něho stále myslel, není na „Back In Black“ žádná skladba, která by měla potřebu jeho skon jakkoliv komentovat a truchlit nad ním. Tohle nebyl styl bratří Youngů. Prostě show must go on a hotovo. Možná i proto, že se kapela s Bonovou smrtí vyrovnala, podařilo se jim na tomto albu dát dohromady nejsilnější kolekci své kariéry a, jak už s odstupem času víme, jedno z nejprodávanějších alb všech dob.
Tady sedí úplně všechno od úvodních úderů zvonu, do kterého Angus začíná vplétat legendární kytarovou vyhrávku a poprvé se rozezní hlas Briana Johnsona, což už je samo o sobě rocková historie. Kromě „Hells Bells“ se koncertními tutovkami staly především „Shoot To Thrill“, titulní „Back In Black“ a hitová „You Shook Me All Night Long“ (podpořená velice vtipným videoklipem). Tím ovšem není řečeno, že by deska stála jen na těchhle čtyřech skladbách.
Tady v podstatě není slabšího místa, i když dnes už takové skladby jako „Given The Dog A Bone“, „Shake A Leg“, „What Do You Do For Money Honey“ nebo závěrečná bluesem načichlá „Rock And Roll Ain´t Noise Pollution“ nepatří mezi koncertní taháky, pořád jsou to skladby velice silné a kdyby byly na pozdějších deskách souboru, tak budou jedněmi z nejsilnějších položek.
Úspěch „Back In Black“ byl ohromný. Čekal se průlom, ovšem rozhodně ne takového rozměru. AC/DC, v té době naprosto nesmyslně řazeni k Nové vlně britského heavy metalu, se stali rázem největší kapelou své doby a začali vystupovat jako headlineři největších festivalů. Album se stalo okamžitou jedničkou v britské a australské hitparádě. V Americe se zastavilo na čtvrté pozici.
|
