Jakkoliv mohli Black Star Riders vypadat jako krátkodobý projekt, který jen připomene někdejší slávu Thin Lizzy, máme tu teď už jejich druhou desku „The Killer Instinct“. Od minulého, dva roky starého alba došlo k drobné korektuře v sestavě, kdy kapelu opustil basista Marco Mendoza, aby jeho místo zaujal Robbie Crane (předtím dlouholetý člen hairmetalových Ratt), ovšem na výsledném znění novinky od těchto „učňů Phila Lynotta“ to nemění zhola nic. Proto se opět jedná o velmi příjemnou vzpomínku na dávno zašlé časy, kdy se ožralý Lynott z pódia ptal: „Je tady nějaká holka, co by chtěla do těla trochu irské krve?“ Od zázračného synka z irsko-brazilské rodiny to tedy sedělo…
Když jednička Black Star Riders „All Hell Breaks Loose“ představovala opravdu asi jen tu vzpomínku na irskou legendu, s „The Killer Instinct“ jako kdyby si tahle kapela začala žít vlastním životem. Samozřejmě první, co vás napadne, když si pustíte úvodní věc pojmenovanou právě „The Killer Instinct“, je sice klasický zvuk Thin Lizzy, ale to téhle kapele nikdo nemůže zazlívat. Kytarista Scott Gorham se k Lynottovi připojil už v roce 1974 a kromě „Whiskey In The Jar“ se podílel na všech klasických hitech kapely. Naopak na Black Star Riders je sympatické, že se nesnaží za každou cenu vyškrábnout nějakou tu škváru a i když každý ví, že se jedná o přímé pokračovatele Thin Lizzy, nezneužívá tuto legendární značku.
Na „The Killer Instinct“ v podstatě můžete najít všechno, co dělalo Thin Lizzy jimi samými. Jsou tu samozřejmě ty klasické Gorhamovy vyhrávky, které jsou hravé stejně jako v dobách „The Boys Are Back In Town“. Ovšem co je nejpodstatnější, nechybí ani irské motivy, které dělají skladby jako je baladická „Blindseded“ nebo těžkotonážní hard rock „Soldiertown“ mnohem zajímavějšími, než jaké dokáže v současné době vypotit konkurence. A to i navzdory tomu, že Black Star Riders nejsou dnes prakticky vůbec žádnou irskou partičkou, protože jediným členem, který ve zmíněné zemi žije je frontman Ricky Warwick.
Apropó Warwick. Možná jeho hlas je jednou z mála sporných položek alba. Je vynikající frontman i zpěvák, to všichni víme. Výborně se popasoval s přetěžkou rolí, že musí zastávat místo legendárního Lynotta, ovšem v případě „The Killer Instinct“ mi přijde jeho hlas namíchaný vcelku nešťastně a nevýrazně, a proto ve zmíněné „Soldiertown“ úplně zaniká za hurónskými sbory jeho kolegů. Warwick se snaží co může, výtečně se stylizuje i do Lynottova frázování, jako v případě titulní „The Killer Instinct“ (kde v sobě nezapře silný irský akcent), ovšem tahle snaha je trochu deklasována právě nešťastným smícháním jeho zpěvu, který mu ubírá na síle. A to je co říct. Člověku, který v řadách The Almighty doslova běsnil v „Jonestown Mind“ nebo „Ultraviolent“. Jeho projev tak skvěle vynikne asi jen v bonusových akustických verzích skladeb.
Ovšem v celkovém vyznění se mi „The Killer Instinct“ jeví podařenější než debut. Je semknutější a už se nesnaží být za každou cenu lizzyovštější než Thin Lizzy. Ty odkazy na minulost tam jsou a jelikož Thin Lizzy byla skutečně velice originální kapela, byla by škoda její potenciál, který v Gorhamovi ještě nevyschl, v současnosti ještě nevyužít. Dobře, současně podaná klasika…
|
