Vítězná sestava se nemění. I když předloňská deska jeho projektu Temple Of Rock „Bridge Of Gap" byla vynikající spíše po řemeslné stránce, než po té inspirativní a skladatelské, ukázala velkou životaschopnost kytaristy Michaela Schenkera a jeho party, do které vytáhl své někdejší spoluhráče ze Scorpions, basistu Francise Buchholze a bubeníka Hermanna Rarebella, klávesového parťáka z dob MSG Waynea Findlaye a zpěváka poslední reinkarnace slavných Rainbow Doogieho Whitea. Čili, co jméno, to pojem jako hrom. A řekněte sami, dá se s takovou sestavou natočit špatná hard rocková deska?
Odpověď je jasná. Nedá. Ale nedá se také s takovou sestavou natočit jiskřivě moderní rockové album, které by reflektovalo soudobé trendy jak ve zvuku, tak v muzice. Ono je to ve výsledku stejné se „Spirit On A Mission“ jako to bylo před dvěma lety se zmíněnou „Bridge Of Gap“. Michael Schenker totiž dnes už nenatáčí desky pro široké spektrum posluchačů, jako tomu bylo v osmdesátých letech, kdy spolu se zpěvákem Robinem McAuleyem na deskách „Perfect Timing“ a „Save Yourself“ až nebezpečně přilnul k popmetalu. Michael Schenker dnes natáčí desky výhradně pro své příznivce, kterých je sice na světě habaděj, ale rozhodně už netvoří nějakou hybnou sílu na trhu s hudbou. Táhne jim totiž na padesátku a v běžném životě mají už úplně jiné starosti, než se pídit po nahrávkách svých někdejších idolů. Ovšem jednou za týden, v sobotu večer, se utrhnou, sednou s dalšími chlápky, kteří také ještě zachovávají zbytku někdejší bujné kštice, za jeden stůl a společnost jim bude dělat právě deska Michaela Schenkera.
Tím chci říct, že „Spirit On A Mission“ je hard rock prvotřídní kvality, ovšem zamrzlý na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. A vlastně proč taky ne… Vždyť Schenker byl tehdy na vrcholu a pomáhal v řadách UFO a Scorpions psát rockové dějiny, kdy ve svých začátcích na něj, jako na toho, kdo je přiměl hrát na kytaru, poukazovali James Hetfield, Kirk Hammett i Dave Mustaine. Od Schenkera tedy ani na „Spirit On A Mission“ nedostanete žádné novum. Jsou tu svižnější skladby typu úvodní „Live And Let Live“, „Rock City“ „Restless Heart“ nebo „Something Of The Night“, které žene dopředu Schenkerův drajv a nekouká se na to, že hlavní protagonista má šedesátku už za sebou.
Jsou tu také dramatičtější momenty typu „Communion“ nebo „Saviour Machine, kdy (možná i díky Whiteově hlasu a jeho částečné podobnosti s Ronniem Jamesem Diem) kapela zní skoro jako Rainbow.
I když možná desce na jejím konci už trochu dochází dech, při pohledu na celé album je „Spirit On A Mission“ silnějším albem než předchůdce „Bridge Of Gap“. Obsahuje více styčných momentů a svěžejších skladeb (viz. výše jmenované, nad kterými ovšem dominuje pochodová „Vigilante Man“) a i když se jedná opravdu o hard rock sedmdesátkového střihu, nezní nijak zvlášť dědkovsky a zaprděně. „Spirit On A Mission“ nelze brát jako stěžejní album Schenkerovy karéry, ale jako velmi důraznou připomínku, že kytarista a jeho doprovodná parta ještě do domova důchodců nemíří. Můžete jej taky brát jako pozvánku na jakýkoliv koncert téhle zajímavé pětice, kam se ale chodí především kvůli starým hitům jako „Doctor Doctor“ nebo „Holiday“.
|
