HELLOWEEN - Battle´s Won
Tento rok je pro Helloween výjimečný. Je to právě 30 let od vydání strhujícího debutu „Walls Of Jericho“ a nadcházející deska „My God-Given Right“ bude patnáctou v pořadí. Tradičně vypjaté očekávání nového alba je tedy ještě umocněno těmito jubilejními čísly. Na otázku, kterým že směrem se tentokrát dýňové hlavy vydají, zdali půjdou naproti mírným experimentům nebo spíše zůstanou věrní svým „happy happy“ tónům, částečně odpovídá nedávno vydaná singlovka „Battle´s Won“. Ta nabízí skladbu titulní plus song „Lost In America“. Obě písně ovšem uslyšíme i na plnohodnotné nahrávce, takže nejde o nic moc výjimečného a fandové, kteří skupují od kapely úplně vše, utratí své peníze zcela zbytečně.
Hudba samotná dává jasný signál o nulové ochotě k jakýmkoli kompromisům a přátelsky pomrkává právě na tu část svých příznivců, kteří si libují v postupech, jež ukovaly kapele legendární status. Tedy vzletně-zpěvné melodie všude, kam ucho doslechne, včetně slokových linek, bridgů, refrénů a slastně vytrylkovaných sólových partů, to vše ve spojitosti se svižným („Lost In America“) až spídovým („Battle´s Won“) tempem. Menší výtku mám pouze k úvodní části chorusu skladby „Lost In America“, který v podstatě kopíruje začátek refrénu tracku „Who Is Mr. Madman?“ z alba „7 Sinners“. Sázka na jistotu je tedy v případě nových songů snad až příliš očividná a spolehlivě „nakrkne“ každého, kdo by chtěl od Helloween více ústupků směrem k progresivnější linii (viz třeba deska „Better Than Raw“). Jenže nesmíme zapomínat, že nová fošna vyjde právě v roce, jenž je pro kapelu ze dvou výše zmíněných důvodů mimořádný, a v takových případech je zcela na místě „blahořečit“ minulosti, díky které je vůbec co oslavovat. Že v podobném duchu pojede víceméně celé nové album, je patrné nejen z těchto dvou písní, ale i ze slov samotných autorů. A podle mě je to jenom dobře.
8/10
YouTube ukázka - Battle´s Won
JACK THE FROST - Fool To Be Cool
Toto dílo jsem zařadil do své bilance roku 2014, a proto je vhodné, abych se o něm také alespoň pár slůvky zmínil. Kapela Jack The Frost (odkazující názvem k slasherům devadesátých let) vznikla díky aktivitě bývalých členů celkem populárních smeček Requiem, Silent Voices a Altaria, díky čemuž je hned jasnější, kde se vzala ona nemalá hudební kvalita. Jack si ale jde vlastní cestou, po které se bezpečně svezou hlavně příznivci maximálně chytlavého a na poslech zcela přívětivého power-speed metalu. Hlavně pak ti, kteří vítají jednoznačnou pozitivitu slyšených tónů. Tady se nehraje na sílu, ale na pohodu, nadhled a hlavně pro radost (viz také kapely jako Power Quest, Trick Or Treat nebo třeba Dreamtale). O čtveřici skladeb se podělilo duo autorů, Arto Räisälä, jenž složil „Planet Love“ a Timo Kauppinen, který se postaral o zbytek (jmenovitě "Fool To Be Cool", "Jack The Frost" a "Under the Nordic Sky").
Nejzářivějším světelným elementem EP "Fool To Be Cool" je rychlost. Zpomaluje se víceméně jen "z povinnosti" kvůli zachování dynamiky písní, jinak se většinu času pohybujeme na úrovni Formule 1 (nebo hry Burnout). S tím je úzce spjato výškaření Jouniho Nikuly, který se, na rozdíl od jeho projevu v Requiem či Altarii, doslova utrhl ze řetězu, působí uvolněněji a tím pádem ještě zábavněji. Stejně je na tom zbylá trojice aktérů Jacka, kteří jakoby se našli právě až v tomto projektu. Netřeba dodávat, že umění, jež je tvořeno v podobné atmosféře, patřívá mezi nejlepší. EP "Fool To Be Cool" není výjimkou.
8/10
YouTube ukázka - Under the Nordic Sky
|
